Výraz – podstatné slovo od slovesa vyrazit zaznívá poté, co na letišti v Sofii odstavujeme na 7 dní auto. Vyčerpaní po 17-ti hodinové cestě nasedáme do metra a po chvilce se ocitáme v centru Sofie. Druhý hostel v pořadí našeho hledání má volné pokoje a neváháme se ubytovat, abychom našetřili síly na přechod pohoří Pirin. Ještě téhož dne, kupujeme lístky na vlak a usedáme na pivo a nějaké to jídlo. Po večeři u hostelu nastává první komplikace – nefunguje nám vstupní odemykací karta (jako již mnohokrát na našich výletech). Telefonem zjišťujeme číselné heslo, které nás pouští dovnitř. Druhá komplikace na sebe nedá dlouho čekat. Jarda ve sprše „hází záda“ a hmoždí si rameno.

Vlak odjíždí na čas. Naštěstí. V Septemvri máme jen 20 minut na přestup. Vše stíháme a už sedíme ve vláčku na úzkorozchodné trati, která se line přes pohoří Rila. Po několika hodinách úžasné cesty vystupujeme do deště ve městečku Razlog a míříme stanovat pod jednu z nástupových tras do Pirinu. Večer konečně pršet přestává, avšak kapky z mokré, všudypřítomné trávy vytvoří v botách mokro, které tam vydrží další 4 dny.




Krásné ráno a my stoupáme údolím, kolem „sem tam tekoucího“ potůčku k chatě Javorov. Opět začíná pršet, ale to už nás nemůže rozhodit. Dorážíme k chatě a dáváme si pivo a čaj a jídlo a pivo a horkou čokoládu. Posilnění, ale v dešti přicházíme k polorozbořené otevřené chatce s venkovním ohništěm. Zde dnes přenocujeme a zkusíme se usušit.




Sušení se moc nepovedlo a jedny ponožky shořely. Tento nocleh nepřežilo i jedno tričko, ze kterého udělaly myši rozervané cáry. Dále jsme přišli o špagety, které asi nebyli dělané pro vaření v ešusu a vznikla z nich nepoživatelná měkcetvrdá hmota tzv. nudlobeton, který tlí v nedalekém keříčku. Při výstupu na hřeben se opět kazí počasí a začínají padat i kroupy. V sedle se rozhodujeme co dál. Dojdeme po hřebeni na nouzový bivak, tam uvaříme oběd, a buď se vrátíme zpět a trošku sestoupíme, nebo v něm přespíme. Nouzový přístřešek je obsazen. Chvíli bezradně sedíme na dešti, když tu se otevírají dveře a dva borci v pláštěnkách odcházejí do dalšího nouzáku, který je vzdálen asi 3 hodiny po hřebeni. Rychle si tuto malou boudičku proměňujeme v sušárnu, kuchyňku a ložnici zatímco se venku žení všichni čerti. Akorát se sem ve čtyřech vlezeme. Večer se počasí umoudřuje a naskýtá se nám krásný pohled na západ slunce. Snad už počasí vydrží.

Zatím drží. Na jednu z nejkrásnějších částí přechodu nám svítí sluníčko. Cesta zprvu kopíruje vrstevnici, ale jak se blížíme k hřebenu Končeto, nastávají i krátké lezecké pasáže. Samotný přechod hřebínku je úžasným zážitkem, který ani nejde slovy popsat. To se prostě musí zažít. Myslím na kluky, kteří tudy včera procházeli za deště a krupobití. Z hřebínku nechtěně zahazuje Mike své trekové hole. Naštěstí na tu mírnější stranu, takže je po menší lezecké vložce zachraňujeme. Další překvapení skýtají dvě velká sněhová pole, která je nutno překonat. Vzhledem ke včerejšímu počasí přes ně není vyšlapaná stopa. Pouštím se do práce a po chvilce je možné sněhové pole „bezpečně“ přejít. Uklouznutí by znamenalo rychlý, asi stometrový sjezd, zakončený brzděním všemi částmi těla na suťovém svahu. Z člověka by to udělalo hranolky. Druhé sněhové pole je delší a horší. Na druhé straně bezradně kouká osamělý chodič. „I’m going to make path on snowfield.“, řvu na něho. „Nerozumím“, ozývá se odpověď z druhé strany. Jak je kopec, je tam Čech. Sněhové pole se daří zdolat. Jsme na hřebeni, není zde zdroj pitné vody a jsme tady už druhý den. Její zásoby v našich lahvích jsou skoro na nule, i přesto vrcholová skupina Jarda a Mike míří vzhůru na Vichren, zatímco průzkumná skupina Lumir a Natty, jdou obhlídnout další nouzovou chatku a oklikou míří k turistické chatě Vichren. Chatka je ještě menší než ta na hřebeni, jen pro dva. Za hodinku už sedíme na zahrádce chaty Vichren a dáváme si pivo a jídlo. Po další hodince se k nám přidává vrcholová skupina a za další hodinku už zase s bágly na zádech stoupáme přespat k jezeru Muratovo. Nádherné pohádkové jezero s čistým přítokem a úchvatnými scenériemi obklopujících hor. Jen letecký koridor nad hlavou ruší dokonalou idylu.

Vzhledem ke špatnému počasí první dny, jsme neplnili plán a tak je nutno je trasu mírně pozměnit. Jdeme cestou přes sedlo Binderishka. Odteď už nás čeká jen několikadenní sestup do lázeňského městečka Sandanski. Nad námi se stále honí mraky, ale neprší. Klesáme rozlehlými pastvinami a o kousek níže už procházíme velkými kravskými stády. Někde nalevo od nás šumí vysoký vodopád. Před námi se rozprostírají blankytně modrá jezera a my znaveni sestupem a v jedné harmonii s přírodou usedáme do mraveniště a vaříme oběd.

Jsme v pásmu lesů, absolvujeme „drtivý“ sestup a opět začíná pršet. Jsme překvapení? Ale kdeže. Lehký jarní deštík už nás opravdu rozhodit nemůže.

Sedíme na zahrádce chaty Sandanski a i když objednáváme čtyři polévky, připravují nám jen tři. Při pokusu o opravu objednávky nám ty čtyři polévky donesli. Znovu. Největší slejvák přečkáváme s rakyjí v ruce a po dešti se vydáváme hledat místo na stan. Někde za říčkou se nám zdá, že by to šlo. Brodíme, opravdu to jde a stany po chvilce stojí.

Teď už jen nějakých 15 km po silnici. Cesta kolem opuštěných hotelových komplexů, vodních elektráren, sádek na pstruhy a mnohých zdevastovaných objektů rozličného charakteru, je až do poloviny, kdy se v místní osadě posilňujeme pivem a nanukem, vcelku nezáživná. Ještě posledních 8 km. Zastavuje před námi dodávka s výřečným Bulharem. Chce nás svézt do Sandanski. Okamžitě jeho nabídku přijímáme.

Informační kancelář a za pultíkem mladá slečna. Z trhu už víme, že umí česky. Ihned této skutečnosti využíváme a ptáme se na vše možné. Nakonec nám sehnala ubytování v centru. Celý byt za 130 Kč/osobu na noc. No neberte to. Tento poslední den jsme se všichni dosyta přejedli místních dobrot, jako jsou například chlapča i kebabča, šopska salat, škembe ščorba, atd. Vše příjemně okořeněné místními bylinkami. Tímto gastronomickým orgasmem jsme pomalu ukončili náš výlet do bulharských hor. Ovšem zbývá nám tam toho projít ještě hodně.

-lum-