Sopečný Kúh-e-Demávand

Írán je největší teokracií na světě. Trest smrti zde zákony vyměřují za 109 trestných činů. Je často nazýván zemí náboženského fanatismu. Dlouholetá politika uzavřenosti západním vlivům zahaluje tento stát rouškou tajemství. Je zemí pouští a hor, ale také historických památek světového významu. To vše láká dobrodružně laděné cestovatele k jeho návštěvě.

Získat turistické vízum do Íránské islámské republiky je pro občana České republiky téměř nemožné. Naštěstí existuje možnost udělení víza tranzitního. Takové má platnost 5 dní. S trochou štěstí lze na policejní stanici některého z velkých íránských měst tuto dobu prodloužit. Vybaveni orazítkovaným pasem s patřičným prodloužením míříme na sever od třináctimilionového hlavního města Teheránu do pohoří Elborz.

Silnice se klikatí po jeho suchých svazích a postupně stoupá stále výš. Jediná zeleň je dole v údolí, kde protéká řeka. Pasáky ovcí a jejich skromné hliněné příbytky však nikde nevidíme. Místo toho jsou svahy zastavěné výstavními vilami, patřící lidem vyšších vrstev. Celé velkoměsto se roztahuje stalé více do jižních svahů pohoří. Se stoupající nadmořskou výškou přibývá bohatších čtvrtí. Ty nejhonosnější se nachází ve výšce až 1700 m.

Přibližně po 50 km dosahuje silnice sedla ve výšce 3000m. Na jeho nejvyšším bodě stojí obrovská mešita. Zlaté kupole věží a vnější barevná mozaiková výzdoba svědčí o štědrosti stavitelů. Na tomto poutním místě se odevzdává pomyslné mýto do pokladničky pro chudé. Je to daň za bezpečnou cestu. Cesta začíná opět pozvolna klesat a v dálce se konečně objevuje obrovský kužel vyhaslé sopky. Náš cíl - Kúh-e-Demávand. Stojí osamocen a o tisíc metrů převyšuje ostatní hory. Je jen částečně pokrytý zbytky sněhu a zahalen do mlžného oparu. Vzbuzuje úctu i obavy. Při pohledu na sklon svahu a sněhová pole začínáme pochybovat o naší dostatečné vybavenosti k výstupu. Podle dostupných informací mačky a cepín není třeba. Teď to vypadá, že naší důvěry v tohle doporučení budeme litovat.

Taxi nás dovezlo do vesnice Reine. Hromadná i individuální doprava díky zdejším cenám ropy vychází až neuvěřitelně levně. Tady však již asfaltová silnice končí. Dál by to šlo ještě nějaký kus terénním automobilem, ale my už máme toho ježdění dost. Z pohybu máme radost. V dopravním prostředcích jsme strávili téměř nepřetržitě předcházejících šest dní. Horská dominanta sopky před námi, ještě před okamžikem zahalená do mraků, nám určuje směr. Celé nebe se k večeru vyčistilo, jen nad vrcholkem stále visí mrak sirného oparu. Z průvodce víme, že sirné výpary zapříčinily smrt vedoucího jediného íránského horolezeckého oddílu i jeho syna. 

Kamenná cesta se klikatí. My uhýbáme na ovčí stezku do hory. Procházíme nádhernou přírodou. Brodíme se do půl pasu mezi obrovskými rozkvetlými rudými máky. I kručinka, všivec a mateřídouška tady mají ještě vláhy dost. Pomalu se schyluje k večeru. V dáli na obzoru vidíme lidská kamenná obydlí, stany a dobytek. Táhne nás to navštívit íránské pastevce. Tam bude i voda, kterou potřebujeme. Stmívá se. Nacházíme napajedla pro zvířata. Jsou vytvořená z kamene, využití se našlo i pro podélně rozřízlou pneumatiku z velkého auta. Pramen se nachází pod zemí ve studni pod skalou. Vodu z ní se bát pít nemusíme. Myšlenku na večerní návštěvu však musíme opustit. Rychle stavíme stany, vaříme. Za chvíli je tma. 

Cíl druhého dne putování je základní tábor (útulna) ve výšce 4 200m. Probudili nás štěkající psi zahánějící ovce. Balíme se a vyrážíme směrem k příbytku domnělých nomádů. Vypadá to, že se jedná spíš o sezónní pastevce. Přes léto přicházející s ovcemi do hor, aby se zase na zimu vrátili dolů. Ukazují, že stezka na vrchol vede jinudy než přes jejich obydlí. Už vůbec nás nezvou na návštěvu či čaj. Pokračujeme dál směrem, který nám ukázali a přicházíme znovu k cestě. Je to ta, co jsme ji opustili předchozího dne. Vcelku pohodlně tak docházíme k horské mešitě zvané Gusfan Sarah (Gosfan Shara podle jiných zdrojů). Tady se to jen hemží lidmi. Státní svátek, dozajista spjatý s nějakou náboženskou oslavou, je díky třem dnům pracovního volna vítanou příležitostí k návštěvě tohoto místa. Po cestě až do těchto míst vyjelo mnoho aut dokonce i malé autobusy. Zdravíme se s tou spoustou lidí. Unaveni a žíznící rádi přijímáme nabízené pohostinství, popijeme s místními čaj, pocumláme darovanou karamelku a necháme se vyzpovídat odkud jsme.

Výškoměr na hodinkách ukazuje zatím jen 3100m a nás čeká cesta 1100 m převýšení s těžkými batohy. Vydáváme se teď už do příkrého svahu kamenného velikána. Občas potkáváme skupinky i jednotlivce všelijak pestře oděné. Jejich batožiny mají nejroztodivnější tvary, boty vesměs nekvalitní spíše vycházkové. Šátky a šály přehozené přes hábity, jen málokdy šusťákové bundy. Nikdy však nechybí usměvavé tváře íránských mužů nadšeně zdravících či nabízejících bonbón nebo datli. Na základě těchto setkávání shledáváme, že naše obavy z nedostatečného vybavení nemusí být oprávněné. Naše výbava je přece jen mnohem kvalitnější. 

I obava, že horu budeme bez znalosti správné cesty dobývat sami, je nám teď k smíchu. Znovu a znovu se zastavujeme a odpovídáme, odkud jsme, jak se nám tu líbí. Stáváme se hrdiny iránských fotografií, dokonce i malý pramínek potůčku v příkrém svahu poslouží k pozvání na rychle připravený čaj. Nadšení a radost, že z místního pohledu exotičtí turisté také jdou na jejich milovanou horu nemá mezí. Západní cizinci jsou v Íránu naprostou raritou. A žena stoupající k vrcholu je pro domorodce věc téměř nepředstavitelná. V naší čtyřčlenné výpravě jsou ženy hned dvě. 

Na obzoru se objevuje betonová chata. Jsme se ve výšce 4100 m a dosahujeme základního tábora. Útulna je plná, a tak Íránci spí ve stanech postavených na malých plošinkách vždy ohraničených hradbou pečlivě vyskládaných kamenů. Naše přítomnost způsobuje rozruch. Stavíme stany, vaříme a chystáme věci na zítřejší výstup. Podle Íránců je lepší vyrazit na výstup brzy ráno, protože k polednímu se hora zahalí do sopečných výparů a dusivý kouř může znemožnit výstup. 

Venku začal fučet silný vítr, který přispívá k vytvoření obav o úspěšnost výstupu. Výška dělá své, hlava pobolívá. Nespíme téměř vůbec. Zahájení vrcholového výstupu je naplánováno na pátou hodinu. Ze stanu se zdá, že venku je docela přijatelná teplota. Jitce se spustila z nosu krev a cestu na vrchol vzdává. Jdeme tedy jenom tři. 

Pomalu svítá. Orientujeme se podle občasných záblesků svítilen před námi vyšlých domorodých kolegů. Mrznou nám všechny čtyři končetiny, a tak stoupáme co nejdéle bez přestávky. Vždy, jak to jen jde. Odpočinek po 300 až 400 výškových metrech se zdá dostačující. Stoupáme příkře suťoviskem po znatelné stezce. Vyhýbá se záměrně sněhovým polím. Stálý ledovec na této hoře není. Sněhová pole jsou tvořena až 50-ti centimetrovými jakoby krápníky, trčícími svými špičatými hroty nahoru. Vypadají jako skupina tisíců malých trpaslíků - strážců hory připravených k obraně. Zima je stále pěkně citelná. Užíváme si mrazivého fučáku. Sluneční paprsky se však již přibližují a přinášejí naději v brzké oteplení. 

Sotva se slunce dotkne našich těl, nastávají snesitelnější podmínky. Ale zase se nám už hůře dýchá, přestávky musí být častější. Měříme pečlivě nadmořskou výšku, a tak máme přehled o naší rychlosti. Iránské turisty stále předháníme. Černá barva kamení je postupně nahrazena žlutou barvou síry a jiných lávových prvků. 

Od výšky nad 5000m pociťujeme ve vzduchu sopečné výpary a jejich obsah se stoupající výškou se zvyšuje. Na několika místech od výšky 5300m vystupují ze země sirné plyny. Zdržovat se v některém z těchto nebezpečných oblaků by mohlo být velice nebezpečné.

Dýcháme stále obtížněji. Podle výškoměru zbývá ještě 371m. jak to vydržíme? Potácíme se sem tam, krok za krokem, naše chůze je stále pomalejší a dech přerývanější. Jeden z odpočinků je bezprostředně blízko vývěru plynu. Kolem procházející íránský horal je hned v pohotovosti a nutí nás vstát a pokračovat v cestě: "Posedávat zde znamená jistou smrt, rychle dál". Ještě 300 výškových metrů. Výstup zatím trvá 5 hodin. Podle průvodce "Lonely planet" má trvat 7 hodin. Zbývají 2 hodiny si v těchto podmínkách jen těžce dovedeme představit. Na konci příkrého svahu se objevuje skalní útvar, kterého brzy dosáhneme. Tvoří jej rozeklané skály sopečné kaldery - okraje sopečného vrcholu. Uprostřed stojí skupina rozjařených Íránců. Podle nich jsme dosáhli vrcholu. Výškoměr ukazuje 5400m, proto nevěříme. Rozhlížíme se ještě po vyšším bodě, ale ten tu nikde není. Pohled na křepčící Íránce je přesvědčující. Jsme na vrcholu.

Propadáme také pocitu velké radosti. Přidáváme se k nim. Gratulují nám, objímají nás, tančí, zpívají, fotí. Zpíváme českou hymnu a Íránci na oplátku zřejmě jejich. Společné skupinové foto. Slunce už svítí ze všech sil, od sirných plynů nás chrání hradba skal. Spěchat dolů již nemusíme. Vrcholu dosahují další horalové. Pro Iránce je dobýt nejvyšší vrchol své země zřejmě jeden z životních cílů.