„Znovu a znovu lákají člověka končiny posledních neobjevených rájů na Zemi. Jednoho dne jsem dobře připraven i já zaklepal na brány země v povodí Xingú. Je to kraj, v němž žijí lidé svobodně a spokojeně, kde se věci zdánlivě nedůležité staly významnými.“

Heinrich Harrer

Mezi indiány z povodí Xingú

Náčelník oznámil začátek zápasů huka-huka a ve tvářích mužů se objevilo napětí. Bojechtivost sotva ovládali… Dříve se tyto zápasy konaly pro zdokonalení bojovníků při vedení válek. Dnes, když už se k řešení sporů nepoužívají zbraně, jsou zápasy huka - huka jakousi náhražkou za bitvy. Aby byla tato „nekrvavá válka“ přitažlivější, zápolí během slavnosti Kvarup mezi sebou zástupci všech kmenů žijících v povodí horního toku řeky Xingú. Stát se vítězem těchto zápasů je snem každého zdejšího mladého muže. 

Na vlastní oči spatřit tyto zápasy nemělo možnost dosud mnoho cizinců. Mezi ty, kterým se to podařilo, patří i Rakušan Heinrich Harrer. Roku 1966 pobýval mezi Xinguskými indiány v této těžce dostupné oblasti a zážitky zaznamenal v knize „U jezera blaženosti“ (nakladatelství Olympia, Praha 1973). Naše expedice má v plánu využít v knize popsaných poznatků a setkat se s pamětníky jeho návštěvy. K rozhodnutí vydat se pouze ve dvojici na cestu do oblasti v nitru brazilské Amazonie přispěla snaha minimalizovat negativní zásahy do světa zdejších lidí. Podaří se nám proniknout do této země rybnatých lagun, skryté v ohromné rozloze tropického pralesa? Žijí indiáni kmenů Kalapalo, Jawalapiti a Kamayurá opravdu stále svobodně a spokojeně? Znějí z kultovních chýší dosud zvuky obřadní flétny „jakui“, úzkostlivě skrývané před zraky žen? Staneme se svědky legendárních zápasů „huka-huka“? To jsou otázky, na které má přinést odpověď expedice HUKA - HUKA 2003.

Rána nemůžeme dospat. Těšíme se, že vyrazíme na vysněnou cestu. Burácení motoru terénního automobilu konečně narušuje ticho do tmy zahaleného městečka Canarana. Majitel auta José Augusto a indián Waripira přijíždí jen s malým zpožděním než bylo dohodnuto. Dva obrovité sudy jsme na korbu auta naložili již předešlého večera. 200 litrů benzínu a dvacet litrů oleje, tak jak zněl požadavek náčelníka Aritana. Navíc tam leží nějaké pytle, zřejmě plné potravin. Nedočkavě přihazujeme ještě naše zavazadla. Waripira uvolnil místo v kabině a vylezl také na korbu. Je pět hodin ráno. Naprostou tmu jen občas přerušuje rozsvícená žárovka osvětlující zápraží některého z nízkých farmářských domků u prašné cesty. Před námi je asi 125 km cesty severozápadním směrem k řece Culuene. Tam je hranice všem cizincům zapovězeného indiánského území rezervace Xingú. 

Samotné obdržení povolení ke vstupu do oblasti je nesmírně nesnadnou a komplikovanou záležitostí. Na obtížnost jeho získání nás upozorňoval i Heinrich Harrer během našeho setkání před odjezdem do Brazílie. Divoké území o obrovské rozloze téměř 32 000 kilometrů čtverečních obývané pouze několika tisíci indiánů bylo již roku 1961 prezidentem Janio Quidrosem vyhlášeno Národním parkem Xingú. Svým dekretem toto území uzákonil jako věčnou vlast indiánů, kteří zde žijí. Do oblasti nemají přístup ani misionáři. Povolení ke vstupu se vydává naprosto výjimečně. Je to správné rozhodnutí. Hledači gumovníků a obchodníci sem totiž v minulosti zavlékli smrtící epidemie chřipky a neštovic. Správa parku se teď snaží naplnit ideální záměr udržet čistý a nedotčený způsob života původních obyvatel. Naše více než půlroční úsilí prosekat se během jednání s řadou institucí touto byrokratickou džunglí v závěru přineslo i několik zajímavých setkání. V brazilském hlavním městě nám poskytl velice cenné informace emeritní profesor antropologie Roque de Laraia, účastník expedic na Xingú v létech 1964 a1966. Až neuvěřitelně z jeho úst znělo, že právě české korálky jsou pro zdejší obyvatele stále velmi cenným darem. Drobných barevných korálků jsme si přivezli dostatek. Ale pozor! Na indiánském území má největší váhu slovo náčelníka kmene. Ani oficiální povolení vstupu není zárukou dosažení cíle. 

Pomalu začíná svítat. Zpočátku klidná cesta se již dávno změnila v nekonečné natřásání. Skoky doleva doprava, náhlá zastavení i prudké výjezdy vpřed. Krajinu pastvin a nekonečných ohrad střídají obrovské plochy spálenišť posledních zbytků původního porostu. Úseků, kde projíždíme pralesem, není mnoho. Co dál čeká tuto krajinu? José je příjemným společníkem. V rámci možností naší hůře než lámané portugalštiny se nám snaží vše vysvětlovat. Zastavujeme a my rychle fotíme krvavé slunce, které se vykutálelo na obzoru mezi pahýly spálených stromů. Na další zastávce nám ukazuje několik děr. Objasnit nám, že je obývá ohromná anakonda, mu dalo celkem práci. A zase jedeme dál. Řeka už musí být blízko. Nápis Fazenda Sayonara na farmářské usedlosti nám oznamuje, že jsme u konce cesty autem. José začíná pomalu a opatrně couvat až k samotnému břehu řeky. Waripirova loď se zdá malá na tak velkou zátěž. Překládání nákladu však probíhá až překvapivě lehce. 

Proti proudu řeky k nám na motorovém člunu přijíždí čtveřice indiánů. Nevypadají rozhodně jako nějací divoši. Namísto luků a šípů mají moderní lovecké pušky. Podle znaku na kšiltovce jednoho z nich lze odhadnout, že se jedná o strážce parku. Nechávají nás však bez povšimnutí. Rychle se loučíme s Josém a vyplouváme na řeku, která v těchto místech dosahuje šíře kolem sta metrů. Trochu s obavou vzhlížíme k indiánově dovednosti obsluhy lodě. Jeho počínaní se nám zdá nejisté. Motor zpočátku škytá a vynechává, ale po chvíli se však přece jen rozjede. Hned za hranicí rezervace míjíme první vesnici. Žijí zde Kalapalové. Slunce začíná naplno pálit a je nutné se před ním chránit. Jeho energii naopak vyhledávají některá zvířata. Na písčitých březích se vyhřívá velké množství kajmanů, často jsou k vidění také želvy. K řece chodí pít i kapybary. Tento vůbec největší hlodavec, který dosahuje velikosti prasete, je v pralesích Amazonie nejvítanější lovnou zvěří. Naše plavba nám připadá jako nějaké úžasné safari na vodě. Pozorujeme volavky a čápy jabiru. Nad naší lodí prolétají pestře zbarvení papoušci a ledňáčci. Z dravců rozeznáváme kondora a sokolovitého karanča jižního. Okolní krajina střídá sluncem vybělené pískové pláže s vysoce položenými jílovitými břehy. Řeku nejčastěji svírá neprostupný prales, ale objevující i pruhy savan a vypálených míst po nedávných pralesních požárech. 

Před námi se objevuje další vesnice. Z náčrtu naší mapy vyplývá, že se blížíme k osadě kmene Kuikuro. Pohledem z dálky je malebnější než předchozí. Tvoří ji obrovské dlouhé domy se střechou až k zemi, tak, jak je známe z kreseb a fotografií. Necháváme se unést vzrušením blížícího se setkaní s domorodci a spěšně připravujeme kameru a foťáky ve snaze vše zachytit ještě z hladiny řeky. Waripira však dává najevo svůj nesouhlas. Rázně zastavuje uprostřed vodního toku. Foto ne! Jeho gesta jasně naznačují, co se stane, když jeho příkazu neuposlechneme. Prostě o naši techniku přijdeme. Fotografování a natáčení živé i neživé přírody mu doposud vůbec nevadilo. Teď je nám z jeho jednání jasné, že s fotografováním domorodců to bude jinak. V duchu uznáváme, že má vlastně pravdu. Bez předchozího souhlasu by to jistě nebyl ten nejšťastnější způsob navázání prvního kontaktu. Náš příjezd nijak neruší ženy a děti, které se koupou v řece. Waripira se jde do vesnice najíst. Místní ho velice dobře znají. My nebudíme žádný velký zájem. Nechceme nechat věci bez dohledu, proto se střídáme v hlídaní našeho plavidla. První jde do vesnice Dany. Hned u prvního stavení stojí klec s orlem. Přesně jako v Harrerově knize. Zřejmě také patří některému z místních kouzelníků, kteří se zde na Xingú nazývají pažé. Rozloha vesnice je překvapující. Není však mnoho času na prohlídku. Je nutno se prostřídat. Alena si zatím zaplavala v řece. Nebezpečí piraní zřejmě nebude tak hrozivé. Více nepříjemností tropí spousta malých kousavých muchniček. Na břehu u vody je díky nim k nevydržení. Vesnice leží přece o něco výš, fouká tam vítr a poletují vlaštovky. Náš lodivod se vrací v doprovodu dvou dalších indiánů. Chystá se obchodovat. Za troje oplatky přivezené z Canarany dostává velkou želvu. 

Plavba se zdá nekonečně dlouhá, trvá již téměř osm hodin. Waripira nás ujišťuje, že do vesnice kmene Jawalapiti, která je cílem naší cesty, doplujeme ještě dnes. Do tmy však nemůže být daleko. Začínají se nás zmocňovat obavy, jakého přijetí od indiánů se nám dostane. I dnes jsou zdejší obyvatelé nedůvěřiví. Nikdo s cizinců nemůže předem vědět, co ho čeká. Dobře víme, že Xinguští indiáni neznají vděčnost a radost dávají najevo jen zřídka. Návštěvník si musí jejich důvěru teprve získat svou obezřetností, taktem a trpělivostí. Vlastně jsme se sem dostali díky šťastnému setkaní s Iné - indiánkou kmene Karajó. Potkali jsme ji v Canaraně, kde je zaměstnána v Indiánské národní nadaci FUNAI. Dle litery zákona je v pravomoci FUNAI ochraňovat a dohlížet na indiánskou kulturu, zajišťovat lékařskou a výchovnou pomoc a bdít nad zájmy indiánů. Praxe je však velice složitá a z hlediska původních obyvatel tíživější než jsou představy zákonodárců. Pro nás však bylo podstatné, že Iné pět let pracovala přímo v Národním parku Xingú a z dalšího hovoru vyplynulo, že dobře zná náčelníka kmene Jawalapiti Aritana. Toho Aritana, kterého Harrer ve své knize popisuje jako mimořádně bystrého, inteligentního a urostlého patnáctiletého chlapce. Již v tom věku byl tento syn náčelníka Kanata uznávaným bojovníkem. Naše zdravě drzé tvrzení, že právě jedeme za Aritanem a vezeme mu dar, slavilo úspěch. Iné se podařilo navázat radiové spojení s náčelníkem, který dal k návštěvě souhlas. Pomyslnou vstupenkou k cestě do rezervace je nám teď na obyčejný papír tužkou napsané povolení s textem: „volala jsem Aritanovi, náčelník souhlasí“. Součástí povolení je i dohoda obstarat 200 litrů benzínu a 20 litrů oleje, které nyní sebou vezeme. 

Řeka se rozšířila, stále častěji najíždíme na mělčiny. Tady na opačné polokouli nyní v červenci vrcholí zima. Je to období sucha a hladina řeky dosáhla svého minima. Sotva slunce zmizelo za horizontem, začíná se rychle stmívat. Od vody jde chlad. Musíme být již velice blízko cíle. Po levé straně se řeka rozlila do množství lagun. Ještě objíždíme poslední velkou písčinu a jsme na místě. Na břehu postávají indiáni, někteří z nich právě ukončili koupaní v řece. Příjezd nevyvolává žádnou senzaci. Nikdo nás nevítá. Mlčenlivý doprovod několika obyvatel vesnice nás provází asi dvě sta metrů k jejímu okraji. Dál je vše jasné. Situace jako popsaná v indiánce. Cítíme na sobě zraky domorodců a kráčíme do středu kruhovité osady. Náves je obrovská, odhadem o poloměru osmdesát metrů. Tmavomodrá tma pomalu přikrývá siluety domů. Uprostřed, před chýší mužů, na nás čekají stařešinové kmene. Kdo je náčelník, není pochyb. Menší, avšak robustní svalnatá postava, pevný zachmuřený zrak. To je Aritan. Míříme přímo k němu. Podáváme si ruce a z batohu vytahujeme velkou sklenici malých korálků. Jejich stejnobarevné vrstvy přechází jedna v druhou. Aritan je s darem zřejmě spokojen, ale nedává nic najevo. Tváře mlčenlivých domorodců stále více zahaluje postupující tma. Náčelník ukazuje na jeden z domů. Zde budete spát. Jednání pro dnešek skončilo. 

Samotné přidělení místa k přenocování v tradičním obydlí „maloka“ je pro nás dobrým znamením. Zdejší obyvatelé věří, že společná střecha tohoto domu jeho obyvatele spojuje. Xinguské maloky obývá vždy několik indiánských rodin a jejich rozměry dosahují až 10 metrů výšky a 30 metrů délky. Dostává se nám přátelského přijetí. Po dlouhém a náročném dnu usínáme v radostné euforii z dalšího splněného velkého snu. Někde z opačné strany vesnice k nám doléhá noční zpěv žen. Brána k nahlédnutí do života obyvatel Xingú se otevřela.

Vesnice Jawalapiti se pomalu probouzí do nového dne. Tvoří ji 13 velkých domů a je neobyčejně krásná. Konečně se po ní můžeme porozhlédnout za denního světla. Společně s domorodci se jdeme k řece umýt. Nikdo nikam nespěchá. Muži rozdělali na břehu několik ohýnků a po vykoupání se kolem nich všichni společně suší a ohřívají. Vracíme se do naší maloky. Náčelník nám vzkázal, že tam za námi přijde. Kmen Jawalapiti patří do aruacké jazykové skupiny. V jejich řeči se dům nazývá pá. V domluvě s námi však často užívají i portugalský výraz kaza. Postupně sem přichází stařešinové kmene. Opět se nás zmocňuje neklid, co bude dál. Mezi příchozími je i náš lodivod Waripira. Z civilizovaného indiána se najednou proměnil v pravověrného domorodce. Je zcela nahý, jen kolem pasu korálky. Náčelník Aritan dává znamení všem, aby se posadili. Sám si sedá naproti nám a začíná rozvážně rozmlouvat. Moc nerozumíme, ale je jasné, že chce zjistit, proč jsme vlastně přijeli. Alena s částečnou znalostí portugalštiny získanou tříměsíčním intenzivním kurzem působí v roli překladatelky. V jednání smí mluvit pouze muži. Předáváme Aritanovi portugalsky psanou verzi našeho projektu. Píše se v něm o srovnávací studii vlivu civilizace na přírodu a její obyvatele v období Harrerova pobytu a současnosti. Nezdá se, že by tento dokument u indiánů vzbudil pochopení. Nezbývá, než opět ukázat, jaké máme dary. Přivezli jsme na čtyři kilogramy korálů a rybářské vlasce. Náčelník prohlašuje, že korále jsou špatné. Z povzdálí přihlížející ženy mají zřejmě jiný názor, ale slovo náčelníka je slovo náčelníka. Pokoušíme se zeptat na možnost focení a filmování. Dary se však Aritanovi k udělení svolení zjevně nezdají dostačující. Nakonec se nám podaří usmlouvat alespoň povolení k pobytu. Pořizovat obrazový záznam nám zůstává prozatím zapovězeno. Zjišťujeme, že si zdejší indiáni hodnotu zachování své jedinečné kultury velice dobře uvědomují. Cenu za částečné poodkrytí pro okolní svět tajemstvím donedávna zahalených rituálů i cenu originálních tradičních výrobků již dokáží vyjádřit i v penězích. Jejich velká hrdost je příčinou, že svolení k focení či filmování udělují jen výjimečně a jako protihodnotu v takovém případě očekávají drahé dary či poměrně velké částky peněz. 

Hlavní však je, že máme svolení k pobytu. Je nám velkou poctou, že dům ve kterém jsme hosty, patří náčelníkovu bratru Pirakumovi. Bydlí zde i Aritanova matka Tepuvi. Její jméno je nám také známo z Harrerovi knihy. Od doby popisované v knize se naštěstí mnohé změnilo. Tehdy se tento kmen ocitl na okraji záhuby. Po epidemiích neštovic a chřipky čítal pouhých 16 lidí. Dnes po třiceti šesti létech má vesnice Jawalapiti odhadem na dvě sta třicet obyvatel. Postupně se snažíme proniknout do života příslušníků kmene. Využíváme každé příležitosti zapojit se do práce i zábavy. Nastávají dny radostného poznávání. 

Nad ránem je slyšet opět zpěv doprovázený dupotem. Jsou teprve čtyři hodiny. Dany se notnou chvíli rozmýšlí, ale nakonec přemáhá lenost a jde se podívat na náves. V jejím středu, kde stojí přístřeší „kwakuti“ tančí a zpívá pět dívek. Jaká je příčina tak časného tance? V přestávce mezi písní je čas na otázku, zda-li jim nedá dospat zima. Říkají, že ano. Teplota venku se pohybuje opravdu jen kolem pěti stupňů Celsia. Přesto Dany usedá na kládu před přístřeším a mlčky poslouchá. Zpěv dívek občas přehlušuje vytí psů. Z temné oblohy vystupuje jasná mléčná dráha a občas probleskne padající hvězda. 

K nezapomenutelným zážitkům se určitě zařadí noční rybolov. Vyrážíme těsně před setměním. Na lodi jsou, kromě nás, čtyři mladí muži a jeden sotva desetiletý kluk. Plujeme po proudu řeky. Od místa zvaného Moréna, soutoku několika řek, nemůžeme být daleko. Indiáni říkají, že zde je počátek jejich světa. Kdysi se tady konal první kvarup. Je to místo vzniku těchto neobyčejných slavností na počest zemřelých. Dál po proudu nazývají již mohutnou řeku Xingú. Tam však žijí Suyáové. K návštěvě jejich území se nám dostalo předem mnohých varování. Tito Indiáni, kteří si znetvořují obličeje dřevěnými kotouči vloženými do rtů, jsou prý k cizincům dosud nepřátelští. I samotní Jawalapitiové se bližšímu styku s dříve bojovnými Suyái vyhýbají. Prý loví ryby timbem, jedem z lián. Nás čeká rybolov do velké sítě, která zatím leží na dně přední části člunu. Přirážíme ke břehu na jedné z rozlehlých písečných pláží. Ve dne se tu jistě vyhřívala spousta kajmanů. Naše síť je vlastně pás široký necelé dva metry a dlouhý asi padesát metrů. V pravidelném rozestupu postupně bereme síť do rukou a vláčíme ji nejprve směrem ke středu řeky. Dany dostal pokyn zařadit se hned na druhé místo za velitele zátahu. Vodní tok je tu překvapivě mělký. V některých místech nám voda dosahuje výše ramen, většinou však ani ne do pasu. Kdepak jsou teď asi kajmani? K nějakému přemýšlení o možných nebezpečích není času. Celá délka sítě je rozmotána. Měníme směr a postupně tak vytváříme velkou kapsu, která se stahuje zpět k břehu. Napětí stoupá. V rukou cítíme, jak ryby narážejí do sítě. Voda se čeří pohyby ryb hledajících úniku ze stahující se pasti. Lovecké vzrušení stoupá k vrcholu. Některým dravým rybám se daří síť přeskočit, ale velká část v ní zůstává uvězněna. Síť začíná těžknout. Výkřiky indiánů a šplouchání rozvířené vody dokresluje atmosféru nočního lovu, který se dostává do svého finále. Síť je třeba rovnoměrně dovláčet na písčitý břeh. Teprve až bude nejméně dva metry od okraje řeky, je zátahu konec. Muži se ihned pouští do vyprošťování ryb zamotaných do sítě. Připojuje se i Alena, která dosud hlídala loď. Ryby je nutno usmrtit. Indiáni jim prostě prokousnou vaz. Ze zvědavostí si prohlížíme úlovek. Trochu překvapující je malá druhová pestrost. Krom dravých bikud jsou zde jen další tři druhy. Obdobný zátah opakujeme ještě pětkrát. O půlnoci prostřední část dna lodi zcela zaplňuje odhadem na padesát až sedmdesát kilo ryb. Ještě v noci rozděláváme na příhodném místě oheň a opékáme si bez jakýchkoliv úprav něco málo z úlovku. S maniokovou plackou nám kurimby i paku chutnají překvapivě dobře. 

Ve vesnici panuje již od svítání nezvyklý ruch. Téměř všichni muži kmene se chystají na dalekou výpravu pro materiál ke stavbě nové maloky. Není čas na dlouhé přípravy. Dany si bere sebou jen láhev vody a připojuje se k ostatním. Alena zůstává, bude se jako ostatní ženy věnovat zpracování manioku. Cesta vede přes správní středisko Posto Leonardo, které se stalo přirozenou křižovatkou stezek spojujících vesnice roztroušené po dalekém okolí. Nedaleko od něj se však nalézá místo, kde dříve stála vesnice kmene Jawalapiti. Podle zbytků ohořelých kůlů z koster malok lze ještě rozeznat půdorys osady. Dva domy zůstaly dosud obydlené. Dany takhle postupně získává cennou orientaci ve zdejší krajině, tolik potřebnou pro další pěší průzkumnou výpravu v některém z dalších dnů. Nyní už víme, jak dojít do vesnic kmenů Kamayurá a Vaurá. Práci v lese organizuje osobně náčelník Aritan. Vliv náčelníka není u Xinguských indiánů postaven na jeho moci. Nemůže nic přikazovat, rozhoduje oblíbenost a víra v něj. Základ autority tak tvoří osobní prestiž, důstojnost a důvěryhodnost. Děti slavných otců sice mají větší naději, že se rovněž stanou statečnými a odvážnými, ale je nutné, aby své vlastnosti prokázali stejně, jako kdokoli jiný. Náčelník musí předvést svou sílu v zápase huka-huka, musí umět zpívat, tancovat, hrát na flétnu, vyprávět staré báje a ctít tradice kmene. K jeho práci patří také vyhledávat dobrá loviště, organizovat společný lov či vztyčovat první sloup maloky. Tady uprostřed pralesa se zdá, že všichni dobře ví, co mají dělat. Aritan si je vědom zodpovědnosti za bílého návštěvníka, proto si Danyho bere do své pracovní skupinky a dává mu mačetu a dlouhý prut. Označit stromy, které se budou kácet, je úkolem náčelníka. Indiáni se civilizačním vymoženostem, které jim usnadní práci, nijak nebrání. Vedle motorového člunu se jim tak dalším vítaným pomocníkem stala i motorová pila. Džama, který s ní umí pracovat, jistě patří k váženým mužům kmene. Dany postupně začíná chápat, co se od něj očekává. Kolem poraženého stromu je nutno mačetou vytvořit dostatek prostoru k další práci. Ten prut je měrkou, kterou se odměřuje pravidelná vzdálenost, na jakou Džama kmen stromu rozřeže. V lese neustále obtěžuje obrovské množství nepříjemného hmyzu. Navečer se Dany vrací celý poštípaný a poškrábaný. 

Postupně zjišťujeme, že život v osadě má určitý řád. K pravidelným činnostem patří také příprava na zápasy huka-huka. Probíhá uprostřed návsi. Před chýší mužů kwakuti jsou do písčité země zasazeny lavičky z klád. Na nich sedí zkušení bojovníci kmene i mladíci, kteří na účast ve slavných zápasech teprve čekají. Všichni jsou tradičně ustrojeni. Jediné oblečení tvoří pouze několik obvyklých pramenů korálů kolem pasu a navíc další pás z pestře nabarvených provázků buriti. Smyčka barevného pásu částečně kryje přirození. Na kolenou mají chrániče a také kotníky zpevňují omotávky. Zvonivé rolničky jsou ovázány vždy jen kolem jedné nohy těsně nad kotníkem. Rituál začíná jakýmsi vyzýváním. Za signál k boji stačí pokyn ruky a dva soupeři odchází do prostoru zápasiště. Zápas začíná. Rivalové se postaví naproti sobě a ve stoje za vyráženého opakujícího se pokřiku huka huka obtočí bočním cvalem směrem do kruhu jedno kolečko. V krouživém pohybu neustávají ani během druhého kolečka, ale to už jsou skloněni jako opice a pohybují se s rukama po zemi. Najednou se zastaví a na kolenou se snaží co nejvýhodněji uchopit soupeře. Samotný souboj netrvá příliš dlouho, většinou dvě až tři minuty. V místě zápasu, které není nijak chráněno před horkým spalujícím sluncem, se víří prach a stříká pot zápasníků. Někdy se zaklesnuti do sebe vztyčují z kolenou zpět do stoje. Zjistit, podle jakého pravidla je boj ukončen, vyžaduje podrobnější pozorování. Harrer popisuje, že zápas končí tzv. „vítězstvím na lopatky“, jak to známe z řeckořímských zápasů. Toto však není jedinou možností. K vítězství vede i situace, v níž se podaří soupeře uchopit rukama pod koleny obou nohou nebo mu prostě vlézt na záda. Silní zápasí se silnými, slabší se slabšími. Ti nejlepší jsou znovu a znovu vyzýváni. Nejsilnějším se již od pohledu zdá být mladík Tapi, jehož vizáž nezapře podobu s Aritanem. Dozvídáme se, že se jedná opravdu o náčelníkova syna. Stal se na nedávném Kvarupu za účasti většiny kmenů na Xingú vítězem největších letošních zápasů, které jsou součástí těchto okázalých pohřebních slavností. 

Na trénink zápasů tohoto dne dohlíží osobně náčelník Aritan. Obrací se k nám, zda-li u nás doma máme také huka-huka. Odpovídáme, že ne a Dany posuňky zatnutých pěstí ukazuje, že spíše box. V Evropě hrajeme hlavně fotbal a lední hokej. Aritan souhlasně pokyvuje hlavou. Je vidět, že nás již považuje za přátele. Tohle může být vhodná chvíle požádat o svolení k pořízení fotografie zápasících mladíků. Nabízenou cívku rybářského silonu si Aritan důkladně prohlédne, ale nepřijme. Jeho nau je jasnou zápornou odpovědí. Přesto hovor pokračuje. Náčelníka zajímá, jak se různé věci řeknou naší řečí a jestli v Čechách také žijí indiáni. Snažíme se vysvětlit, že pouze v knihách a filmech a vytahujeme xerox Harrerovy knihy v místech, kde je popsán jeho památný boj s obrovitým silákem Kaluene. Náčelník je naší znalostí této události viditelně potěšen. 

Poznáváme pro nás neuvěřitelně idylickou harmonii života indiánské vesnice. Xinguští indiáni měli ohromné štěstí, že jejich domovem zůstala nedotčená příroda vlastní země. Takové výsady se zbývajícím sto dvaceti tisícům potomkům původních obyvatel Brazílie nedostalo. Kolonisté je připravili o kmenové uspořádání i osobitost. Prostým zabíjením, ničením pralesů, nemocemi či alkoholem je přivedli k opravdové fyzické zkáze nebo je odsunuli na nejspodnější příčku života v civilizované společnosti. Ještě ve dvacátém století se na brazilské indiány pohlíželo jako na divokou zvěř a dodnes domorodcům, kterých před příchodem bělochů bylo na tři a půl milionu, stále hrozí vymření. Velký podíl k zachování civilizací nedotčeného života na Xingú měla samotná skutečnost, že tato řeka, stékající z vysočiny Mato Grosso, je jedinou z velkých řek Amazonie, která se stává nesplavnou z důvodů prudkých vodopádů a divokých peřejí jižna středním toku. Nejen vlastní poloha území však uchránila kmeny na horním toku před pronásledováním a vyhlazením. Největší zásluhy na vyhlášení rezervace, která se postupně stala ukázkou politiky na ochranu indiánů, jakou se bohužel už nikde jinde v Brazílii nepodařilo uskutečnit, mají bratři Villas Boasové. Tito čtyři sourozenci pocházející z bohaté rodiny v Sao Paulu se jako stoupenci maršála Rondona roku 1944 zúčastnili průkopnické expedice Ronsador- Xingú. Úkolem bylo prozkoumat dosud velice málo známé uzemí. Díky talentu jednat s prostými lidmi získali důvěru a přátelství zde žijících indiánů, zejména z kmenů Kalapalo a Kamayurá. Objevili poslední centrum prapůvodních kmenů, které žily stejně jako v nejstarších dobách. Zatímco se jeden z bratrů vrátil natrvalo zpět do civilizace, zbývající tři se ujali ochrany bohatství této svébytné indiánské kultury. Dílem jejich celoživotního úsilí se stalo nejprve roku 1952 vytvoření rezervace a roku 1961 vyhlášení Národního parku Xingú. Víme, že bývalý ředitel parku Orlando Villas Boas stejně jako mladší bratr Claudio předali správu parku někdy počátkem osmdesátých let a zbytek života dožili ve městě. Návštěva jejich domu v Posto Leonardu se přesto stala cílem jedné z našich pěších výprav. Hned na počátku cesty potkáváme děti z kmene Kamayurá. Skupinu tvoří děvčata různého stáří, od těch nejmenších po dospívající dívky. Přítomní chlapci jsou jen velice nízkého věku. Tito mladí Kamayurové se stejně jako při naší návštěvě jejich vesnice ochotně a nezištně nechávají fotit. Přišli k řece spalovat usušené rostliny vodních hyacintů. Měli jsme již dříve několikrát možnost okusit, že takto získaný popel alapi chutná obdobně, jako nám známá sůl. Pokračujeme v cestě. Při příchodu ke správnímu středisku právě startuje letadlo z travnaté letištní plochy. V tomto suchu za sebou zanechává oblaka prachu. Středisko Posto Leonardo tvoří několik zděných domů. Ten Villas Boasů dosud stojí na hraně srázu k nevelké laguně. Z jeho verandy se otvírá překrásný výhled do krajiny. Dobře zvolené místo, které se bratrům stalo na více než třicet let domovem. 

Z Česka dovezené korále začínají mít svou cenu. Kam nedohlédne zrak náčelníka, tam se stále častěji setkáváme s nabídkou výměny korálů za pořízení fotky. A zvláště obyvatelé naší maloky se k nám chovají již naprosto přátelsky. Berou nás mezi sebe, ochotně se snaží vše vysvětlovat a ukazovat, dostáváme od nich první nezištné dárečky. Štědrost patří také mezi dobré vlastnosti zdejších obyvatel. Alena na oplátku obětavě ošetřuje stařeně Tepuvi bolavé nohy a získává si tak plnou náklonnost místních žen. I zdejší ženy chtějí být krásné a pomalovávají se navzájem. Na důkaz přátelství Alenu dívky zasvěcují do tajů malování červenou barvou urukú a černou ženipapo. 

Náš výlet do jedinečného kousku světa, který Harrer nazval zemí blaženosti, se pomalu blíží ke konci. Ležíme na bílém písku laguny a pozorujeme skupinu skotačících indiánských dětí. Malé vlnky poháněné větrem lehce naráží na břeh a omývají kůly mrtvých, které zde leží na dně. Nové vedle starých. Pouze podle pruhu zbaveného kůry lze rozeznat, že byly kdysi vztyčeny na počest zemřelého během pohřební slavnosti Kvarup. Na novějších kůlech je vidět zbytky barev. Přesně víme, který z nich patří velkému ochránci indiánů Orlandovi Villas Boas. Náš přítel Aritan ho oslovoval dědo. Přestože Orlando zemřel ve městě, jeho myšlenky našly naplnění v této svobodné zemi a jeho duše teď jistě spokojeně odpočívá v indiánském nebi „ivaku“. Pro nás zůstala účast na Kvarupu, který se bude za několik dnů konat v osadě Kuikuro, zapovězena. Na své otázky si však odvezeme domů radostné odpovědi. Zde prožité chvíle zcela normálního každodenního života přinesly zážitky, které v naší paměti navždy zůstanou neobyčejné. Odjíždíme ze světa, kde uprostřed obrovské rozlohy pralesa dál žijí svobodní indiáni. Čeká nás cesta proti proudu…