Renata Chlumská jednou řekla: "Göran je obrovskou inspirací pro lidi, včetně mě." A měla pravdu. Krátká zprávička v tisku o tom, že nějaký Švéd nasedl doma na kolo, dojel do Himálaje k úpatí Everestu a sám bez kyslíku tuto horu dobyl, nám dala před několika lety impuls k uskutečnění původně recesně zamýšlené akce - zdolání nejvyšší hory Maďarska. Z předpokládané idylické projížďky rovinatou krajinou se tehdy stala pořádná "makačka" a na úspěšně dobytém vrcholu Kékeše (1015m) v pohoří Mátra vznikla každoroční tradice Göranem inspirovaných "kolmých jízd" k nejvyšším vrcholům okolních států. No a ten "nějaký" Švéd? Stejně jako stále vzrůstající počet dalších příznivců, jsme hltali české vydání jeho knihy "Až za hranice možností" a zajímali se o každou zprávu o Göranu Kroppovi - už světově proslulém profesionálním dobrodruhovi.
Letošní termín kolmé jízdy se z důvodu expedice na Novou Guineu posunul na přelom září a října. Dlouho předem naplánovaný cíl však zůstává - nejvyšší hora Slovenska. Vrchol Gerlachovský štít 2.655 m je turistům přístupný jen v doprovodu horského vůdce. Předpisy překračovat nechceme. V době internetu není problém se na výstupu dohodnout s některým z profesionálů prestižní skupiny Tatraguide.. Tedy v úterý 1.října 2002 v 8:00 hodin na Sliezskom dome. Poznávací znamení: bude nás deset a přijedeme na kolech.
Počasí je celý týden mizerné. Babí léto vystřídala pravá podzimní plískanice. Hřebeny hor pokryl sníh. Po celém uzemí naší republiky prší, je chladno a fouká vítr. Naštěstí ho máme většinou v zádech (zatím). Do Veselí nad Moravou přijíždíme až po setmění. Místo srazu je u zdejšího kanálu - tedy přesněji v přístavišti Baťova kanálu. Vítáme se s kamarády a navzájem si porovnáváme natočené kilometry na "kompjůtrech" kol. Skoro všichni máme v nohách přes stovku. Nejvíc si mákli Blanka, Štěpán a Petr. Od Velkého Meziříčí je to víc než 160 km. Pěkný výkon prvního dne.
Cíl druhého dne je Bytča. Zde byl smluven sraz s posledními chybějícími v naší výpravě. Ani po večerním šťastném setkání s nimi však nejsme kompletní. Během cesty se ztratil člen výpravy Ham-Ham. I přes svou nepřítomnost ( nebo díky ní?) se ale stal stěžejní postavou akce a terčem vtípků. Po noci na fotbalovém hřišti v Hliníku se probouzíme (se vzpomínkou, kdepak asi spal Ham-Ham) konečně do krásného slunečného rána.
Slunce svítí, ale teplo zrovna moc není. Jedeme všichni v balíku a vítr si to funí přímo proti nám. Cyklomaratónci Robertu Šamonilovi (mj. vítěz závodu okolo ČR a několika 24 hodinovek) to zjevně nevadí a rozbaluje svou zásobu vtipů (pestré škály končící naprostou stupiditou). My ostatní máme nekonečné roviny pomalu plné zuby. V jednu takovou chvíli Blanka s úsměvem prohlašuje: "Göran to měl těžší". Šlapeme dál s nadějí, že se večer zahřejeme u teplých pramenů některého ze slovenských termálů.
Pramen v Liptovském Jánu nepatří k nejteplejším. Řekněme, že je mírně teplý, zato je však volně přístupný a můžeme v jeho blízkosti přenocovat. Večer se všichni odvážně přesvědčujeme, že koupel ve vodě teplé 22 stupňů nezahřeje. Ráno jsou naše stany i celé okolí pokryty zmrzlou jinovatkou. Vzhůru k horám.
Na kole se dá vyšlapat až ke Sliezskému domu. Zaparkované kolo prozrazuje, že náš kamarád Ham-Ham úspěšně dorazil také. Jsme tedy komplet. Doufejme, že počasí vydrží. Zítra na vrchol.
Naši horští vůdcové patří rozhodně do tatranské elity. Peter Šperka je jeden ze současně nejúspěšnějších slovenských horolezců, organizátor a vedoucí mnoha expedic. Stanul například na vrcholu Šiša Pangma 8.046 m a Manaslu 8.047 m. Jožo Janiga, rovněž horolezec a skialpinista, je dokonce samotným náčelníkem Tatranskej horskej služby.
Jako by si nás Jožo chtěl prověřit. Nasazuje tempo, které postupně nutí odkládat svršky. Vcelku nám to vyhovuje. Z jízdy na kole jsme již natěšení do skal. Dnes je krásný den a o naši fyzičku se bát nemusí. Většina z nás má zkušenosti z výšek i dvojnásobně vyšších než jsou slovenské velehory. Krátkou přestávku děláme u Batizovského plesa. Slabá průzračná vrstva ledu zvýrazňuje jeho krásu. Překonáváme nevelké balvanové pole a ocitáme se pod Batizovskou próbou.
Zde se soukáme do sedáků a rozdělujeme na dvě lanová družstva. Řetězy zajištěnou cestou to jde v pohodě. Horší je to na zmrzlém sněhu. Mačky nemáme a tak se snažíme držet co nejvíce suchých skal. Pochvalujeme si jistotu horského vůdce. Je tu hřeben, pohled do "okna" Vysokých Tater a vrchol. Po třech a půl hodinách cesty si podáváme ruce, vlaje česká vlajka a foťáky cvakají vrcholové fotografie. Jeden z nejkrásnějších dnů podzimu. Oblačnost zůstává hluboko pod námi a my se kocháme nádherou hor.
Možná právě v ten okamžik, kdy na vrcholu jednoho ze svých osobních malých Everestů po vzoru Görana vychutnáváme pocit štěstí, se po celém světě začíná šířit smutná zvěst: Švédský horolezec a dobrodruh se zabil při pádu při lezení na hoře Vantage ve státě Washington.
Nedlouho po jeho smrti se na skále blízko jeho poslední lezecké cesty objevila vytesaná věta: "Göran žije". Příští rok, až pojedeme k nejvyšší hoře Německa Zugspitze 2.963 m, bude zase s námi.
zpracoval pro web: Štěpán