2x KOLMO NA ZUGSPITZE 2.963m

Místem oficiálního startu další z cyklohorských výprav cestovatelského sdružení Horizont se stala vesnice Bory nedaleko Velkého Meziříčí. Do pohostinného základního tábora uprostřed Vysočiny (jinak bytu rodiny Křížovic) se 30. dubna 2003 sjelo osm účastníků akce i několik jejich příznivců. Cílem expedice se stal vrchol nejvyšší hory Německa Zugspitze - 2963 metrů vysoký hromosvod bavorských Alp. Na prvního máje ráno skupinu našich sportovců dobrodruhů odstartoval populární spisovatel a cyklotremp Honza Vlasák k dosud nejdelší cestě ze série výprav inspirovaných švédským dobrodruhem Göranem Kroppem. Návrat expedice je plánován za 12 dnů, a to za předpokladu denní cyklistické dávky cca 130 km a úspěšného výstupu zimní cestou z Garmisch-Partenkirchenu údolím Reintal k vrcholu.

První výprava na vrchol nedosáhla 

Na tuhle cestu jsme se vydali ještě poměrně brzy zjara. Přesto téměř celé 11denní putování provázelo příznivé počasí a v tomto čase až nezvykle vysoké teploty. Kdo se před sluncem nechránil, nevyhnul se bolestivým spáleninám a opuchlinám. Jinak všechno super. Tedy kromě poslední části výstupu… 

Žijééém!!!

Naše snažení končí zhruba 200 výškových metrů pod vrcholem. Drápeme se nahoru už čtyři hodiny. V té šotolině nám nic jiného nezbývalo. Nahoru to jakž takž jde. Dolů stejnou cestou si to představit nedokážeme. V letním období vede k vrcholu lany jištěná cesta. Zde vysoko v Alpách však v květnu zima ještě neskončila. Hned na počátku posledního úseku výstupu na samotný vrchol lana zmizela pod vysokou vrstvou sněhu. A najít je tady nahoře ve stěně se nám nepodařilo.

Dle Roberta, který lezl první, bylo sice vše pořád v pohodě… No, zřejmě zůstal jediný, kdo tento pocit má. Neustálé sjíždění sněhových lavin okolo nás nevěstí nic dobrého. Sestoupit prostě nejde a už si představujeme potupnou cestu zpět záchranným vrtulníkem horské služby (a to byla ještě jedna z těch lepších variant). Hlavně se dostat odtud ve zdraví pryč. Je nám už úplně jedno jestli nahoru na vrchol (a odtud stejně jako tisíce běžných návštěvníků v pohodě lanovkou) nebo dolů. Jsme tady zasekaní ve stěně a krom již zmiňovaného Roberta (o kterém je ostatně známo, že práh vnímání nebezpečí má poněkud posunut) všichni víme, že nám jde „vo kejhák“… Tady ta převěj sněhu se může utrhnout každou chvíli. Horolezeckou výzbroj nemáme. Ostatně by nám moc platná nebyla. Tenhle terén jistit prostě nejde. Kdyby jeden ujel, jen by strhl ostatní. Konečně místo, kudy by to šlo zkusit dolů. Asi padesát metrů prudkým svahem drolící se skály a ujíždějící šotoliny. Pak už je sníh. Žádný převis. I když to ujede, je dost vysoká šance na přežití. Jdeme do toho. Pomalu a opatrně. Prsty už máme do krve rozedrané. 

Povedlo se. „Žijééém!!!“, křičíme radostí a objímáme se. Opojná radost. Zdraví všech je důležitější než dosažení vrcholu.

Sumarry: Na konci tohoto putování se cyklokompjůtr zastavil na 1320 kilometrech. Expediční tým: Blanka Křížová, Alena Žurková, Alena Žákovská, Štěpán Kříž, Petr Beneš, Jan Macura, Robert Šamonil a Milan Daněk. Vrchol zůstal nezdolán, ale akce s touhle skvělou partou partou lidiček rozhodně stála zato. 

Z mailů od Blanky:

První setkání s jednou kolegyní v práci: „Já už o tobě vím od soboty.“

?????

„No syn přišel z hospody a říkal: Přišli tam cyklisti byla s nimi i Blanka a strašně smrděli…“

Včera volal Honza Vlasák, tak jsme vše probrali a když jsem mu řekla, že v sobotu jsme dojeli z Volar, zareagoval: „Takže vlakem jste to dokončili.“

Říkám: „Ne vlakem. Na kole. 230 kilometrů.“ On na to: „Ještě, že jsem s váma nejel!!“

Ale když se dozvěděl, že vrchol zůstal nedobyt: „Tak tam v létě zajedeme znova, ne?“

Nápad cestu zopakovat však nedostal pouze Honza Vlasák. Dne 25.6. se na Danyho mobilu objevila zpráva: Ahoj! Dnes rano startuji smer ZUGSPITZE. Na vrcholu bych mel byt 1.7. - poslu SMS zpravu. Drzte palce! Zdravi Pavel Prerost.

Pavlova pomsta aneb přece jen vrchol !!!
(z deníku Pavla Přerosta o úspěšné sólojízdě k vrcholu Zugspitze a zpět )

V lednu 2003 jsem se seznámil s lidmi z cestovatelského sdružení Horizont, kteří pořádají již několik let cyklohorské výpravy do sousedních zemí spojené s výstupem na nejvyšší vrchol země. Jejich vzorem je švédský horolezec Göran Kropp (nar.1966, zahynul 30.9.2002), který v roce 1996 odejel ze Švédska sám na kole 12.000 km do Nepálu. Tam vystoupil sólo bez kyslíku na Mt. Everest a opět se sám na kole vrátil domů. 

Kamarádi z Horizontu se v roce 2003 rozhodli dojet z Brna na kole pod nejvyšší vrchol Německa Zugspitze (2.962m). Zvolili si však příliš brzký termín a na vrchol pro velké množství sněhu nevylezli. Myšlenka se mi zalíbila, nikoho dalšího se mi se mi však k dlouhé cestě na kole nepodařilo přemluvit. 25.června ráno jsem tedy vyrazil na kole směr Zugspitze sám. 

Po dvou dnech cesty přes Vysočinu a jižní Čechy překračuji na Šumavě v Novém Údolí - Haidmühle hranici do Německa. Počasí je dobré, pouze první den foukal čerstvý protivítr. Až na dlouhé 3 km stoupaní před lipenskou přehradou to šlo celkem dobře. Jedu sám a vezu tedy kromě potravin (vždy asi na 2 dny dopředu), spacáku a karimatky také plynový vařič, ešus a lehký stan Salewa. Pod Zugspitze je to z Brna asi 650 km, chci tuto vzdálenost zdolat za 6 dní. Za první dva dny jsem ujel 278 km, tak to snad půjde.

Od hranice k Dunaji do Pasova je to převážně s kopce. Pasov ležící na soutoku Dunaje a Innu je krásné staré město. Chci pokračovat kolem Innu, ale orientace je špatná. Na nábřeží nikdo koho bych se zeptal, jen kolony aut. Naštěstí potkávám kolegy cyklistu - též těžkopádníka s brašnami. Je to také Čech a jede opačným směrem od Krimmelských vodopádů přes Salzburg domů. Radí mi, jak se vymotat z města.

Přímo podél Innu vede pohodlná cyklostezka bez velkých stoupání. Asi v 19:30 hodin zastavuji u odpočívadla na cestě - (lavice, stůl, vedle potok vtékající do Innu - bezva. Vedle na řece je ptačí rezervace. Nade mnou prolétávají za hukotu křídel obrovská hejna ptáků. V noci je naštěstí klid. Spím ve spacáku na stole.

Po páté hodině ranní mne budí doslova ptačí řev. Pokračuji podél Innu do Branau - rodiště Adolfa Hitlera. Zrovna dnes tu probíhají oslavy 100 let radnice. Městem pochoduje průvod 60-ti spolků od včelařů přes železničáře až po horolezce z Alpenvereinu. V Íčku se opatrně ptám na Hitlerův rodný dům. Dnes je v něm místní lidová knihovna. Na domě není žádná pamětní deska, pouze na chodníku stojí velký žulový kámen s nápisem: „Za mír, svobodu a demokracii. Nikdy více fašismus. Miliony lidí varují“.

Za Braunau opouštím pohodlné údolí Innu a v Burghausenu se vracím z Rakouska na německé území. Nikde žádná celnice - jsem v Evropské unii. Krajina se začíná vlnit, ale počasí je příznivé a tak až na trochu otlačený zadek nejsou žádné potíže. Tuto noc strávím v kempu u Simsee - potřebuji vyprat propocený cyklodres a prádlo. Koupání v nádherně čisté vodě jezera je fantastické.

Za Rosenheinem se zvedají kopce. Okolo mě sviští jedno Porsche za druhým - zřejmě nějaká značková ralye. V poledním parnu si v Miesbachu dávám jediný oběd v restauraci za celou dobu cesty. Včetně piva stojí 10,40 Euro, ale tělo si žádá po sýrech, jogurtech, instantních polévkách a „Rychlých večeřích“ ze sáčku něco pořádného. V Bad Tölz sjíždím k řece Isar. Podél ní vede perfektní cyklostezka mírně vzhůru až k hrázi přehrady Sylvenstein. Nad přehradou bivakuji pod širákem v borůvčí ve výšce 800m n. m. Po mnoha letech vidím za tmy létat světélkující svatojánské mušky. 

Šestý den je nejkratší - ujel jsem jen 39 km, ale zato za vedra a obtěžování ovádů (i za jízdy na kole s kopce!) po kamenité cestě až do výšky 1.052 m k chatě Bockhütte v údolí Reintal pod Zugspitze. Dvě piva na chatě jen zašuměla ve vyprahlém hrdle. Stavím stan za nedalekou chatou mnichovských horolezců.

Sedmý den. Budíček ve 03:30 hodin. Je zataženo a teplo, předpověď není dobrá. Přesto v 5:00 vycházím. Nalehko - jaká úleva po šestidenním sezení na kole - směr vrchol. Čeká mě asi 2000 metrů převýšení. Nad chatou Knorrhütte procházím asi 300 m vysokou vrstvou mlhy, ale nad ní je zatím polojasno. Už je vidět vrchol. Nejhorší úsek výstupu je asi 100 výškových metrů k opuštěnému betonovému monstru hotelu Schneeferenerhaus v drobné ujíždějící suti. Ta zřejmě zasypala původní výstupovou stezku po výlomu ze stěny. Dále už lehkým klettersteigem doprava na hřeben a v 10:45 jsem na vrcholu. Vlastní vrchol s pozlaceným křížem stojí sice osamocen, ale těsně pod ním je vybudován celý komplex restaurací, obrovská terasa a vrcholové stanice tří lanovek. K tomu stožáry s parabolami vysílačů, ke kterým vedou svazky černých kabelů silných jako ruka - hora spoutaná lany a kabely - hrůza!!

V jedenáct hodin začíná pršet. Čekám uvnitř komplexu zda-li nepřestane. Déšť ale spíše sílí. Ve 13:40 v pláštěnce a ve vlněných rukavicích slézám po lanech dolů. Stále v dešti přicházím o půl šesté ke kolu a stavím stan. Poprvé v noci prší a to až do půlnoci.

Osmý den. Už neprší, ale boty mám pěkně promočené. V osm hodin už sjíždím po kamenité stezce zpět dolů údolím. Postupně se vyjasňuje. Za poledne suším při sluníčku mokré věci ve vesnici Krun. Vracím se stejnou trasou, po které jsem přijel. Z kopce to jde mnohem rychleji, takže tuhle noc trávím až před Rosenheimem v perfektní stodole na slámě. Od devíti večer až do rána spím jako zabitý.

Devátý den objíždím Chimsee a obracím na JV do Berchtesgadenu. Asi v jedenáct hodin opět začíná pršet. Lituji, že jsem si nevzal neoprénové návleky na boty - jediná věc, která mi na cestě chyběla. Naštěstí vítr fouká do zad a v Berchtesgadenu už zase svítí slunce. Stan stavím v kempu v Königssee po Watzannem (2.713m) - druhou nejvyšší horou Německa. Pokud dovolí počasí, vystoupím i na něj.

Desátý den. Ráno prší a tak z Watzmannu nebude nic. K obědu přestává a tak jedu nalehko do Obersalzbergu na prohlídku dokumentace nacismu a bunkrů německých pohlavárů z 2. světové války. Odtud z výšky 950 m n. m. vyjíždím opět za slabého deště po úzké horské silničce (ta na 7,5 km překonává výškový rozdíl 885 m) až k Kehlsteinhausu - Hitlerovu „Orlímu hnízdu“. Těch 7,5 km šlapu 1:20 hod. Nahoře je naštěstí alespoň trochu vidět. Rozhledy jsou fantastické a jízda dolů také stojí zato. Po silnici s klesáním až 23 % jsem v kempu za 55 minut. Brzdové špalíky dostaly řádně zabrat! Deštivý večer trávím příjemně. Děvčata z vedlejšího stanu mne pozvala na láhev Müller-Thurgau. Jedna je Peruánka z Limy a druhá Němka z Mnichova. Právě dokončily studium architektury na technické universitě v Mnichově. 

Jedenáctý den. Ráno stále prší a tak Waatzmanne - sbohem! Nebo spíš na shledanou - cesta na kole z Česka přes Rakousko až sem není tak dlouhá, takže třeba za rok!? V poledne odjíždím směr Salzburg, je to stále s kopce. Odpoledne už svítí sluníčko, takže krátká prohlídka Mozartova města a zase dál k jezeru Mondsee. Mam tam sraz se synem, který tu při cestě na Istrii (autem s kolem na střeše) chce strávit pár dní. V dalších dvou dnech jezdíme tedy nalehko okolo salzburských jezer nádherným koupáním.

Čtrnáctý den. Už zase natěžko s brašnami na kole objíždím Attersee a přes Vöcklabruck po silnici č.1 pokračuji do Welsu. Autoprovoz je dost silný, ale řidiči ohleduplní. Na náměstí v Lambachu potkávám dva mladé Novozélanďany, kteří projíždějí Evropou na kole. Z Welsu vede bezva cyklostezka podél řeky Traun až do lince. Jde to jako po másle, takže navečer ještě vyjíždím ke koncentračnímu táboru Mauthausen vysoko nad Dunajem a končím sjezdem k dunajské cyklostezce.

Patnáctý den je pohodový. Podél Dunaje to jede skoro samo, takže po 167 km přijíždím večer do Stockerau těsně před Vídní. Nejdelší etapa - průměr 21,5 km/h.

Poslední šestnáctý den. Ze Stockerau obracím k severu směr Česko. Proti včerejší spanilé jízdě podél Dunaje to jde hůře. V cestě jsou kopečky Leiser Berge a navíc fouká velmi čerství protivítr. V poledne překračuji v Laa a v Hevlíně konečně český oběd v restauraci. Dál jedu po cyklostezce Vídeň - Brno. V Pasohlávkách odbočuji na koupání - za nic tu vybírají 15,- Kč. Na břehu „laguny“ horního Pálavského jezera je prašno, skoro žádná tráva, povalují se spadlé větve a klacky. Jaký rozdíl oproti nádherně udržované trávě na gratis-koupalištích u salzburgských jezer! Do Evropy to máme ještě hodně daleko… Domů do Brna přijíždím navečer a pobroukávám si: „…v nohách mám už tisíc mil, stopy déšť a vítr smyl…“

P.S.: Na rok 2004 plánují kamarádi z Horizontu další cyklohorskou výpravu. Tentokrát do Rakouska s výstupem na Grossglockner. To už bude s ohledem na nutnou horolezeckou výzbroj trochu o něčem jiném. Podmínkou akce je totiž doprava všeho potřebného vlastními silami na kole.

Summary: Cyklistická jízda Brno- Pasov - Zugspitze s výstupem na vrchol, zpět na kole Berchtesgaden - salsburgská jezera - Linec - Stockerau - Laa - Brno. Celkem za 15 dní ujeto 1619 km (1006 mil) na horském kole Author Traction. Průměrná rychlost za celou cestu 19,0 km/h.