Po prvních dvou týdnech se strávených v Uppsale se domlouvám na cestu na sever s dalšími studenty z Česka, kteří jsou tu na Erasmu jako já. V sestavě jsme  já, Pavla, Ivana, Jirka a nakonec ještě přibíráme Hanku. Pronajímáme si auto u benzínové pumpy a vyrážíme do Laponska. Naše půjčené auto je komfortní volvo - jak jinak ve Švédsku. Přijíždíme pomalu ke kolejím a když vidím hromadu věcí, které si všichni přinesli, tak začínám pochybovat, že všechno nacpeme do auta. Nakonec jsme nacpali. Sedím na místě navigátora a pod nohama mám bednu od banánů plnou potravin na deset dní. Vyrážíme na sever necháváme první stovky kilometrů za zády. V Sundsvall tankujeme první benzín respektive líh E85. Očicháváme hrdlo nádrže, což nás opravdu přesvědčí, že se jedná opravdu o směs lihu s 15% příměsí naturalu. Mírně mrholí a nad fjordem se vznáší mlha. Jen tu a tam paprsek slunce pronikne na obří konstrukci mostu, kde vytvoří překrásný odlesk. Kolem čtvrté odpolední stojíme před vstupem do národního parku Skuleskogen. Kdyby nás někdo pozoroval, musel by se smát jak se z luxusního auta vyvalila skupina 5 lidí s ešusy, krosnami a spoustou dalšího materiálu. Vyrážíme na dvoudenní trek po Národním parku. Překračujeme potok, na kterém je nová bobří hráz. Stopy po bobrech jsou zde vidět všude v okolí, ale zmizí hned jak jak začneme stoupat. Po pár minutách chůze se dostáváme ke břehu Botnického zálivu a holky hned ochutnávají, zda-li je voda opravdu slaná. Mírné zklamání z nedostatečné slanosti vody střídá úžas nad všude rostoucími houbami. Obzvláště křemenáče jsou opravdu nádherné. Je  sice zataženo, ale to nám nebrání, abychom se v Baltu vykoupali. Pokračujeme po cestě podél pobřeží k soustavě malých poloostrovů spojených písečnými kosami. Pomalu se stmívá, a tak pokukujeme po chatkách na poloostrůvcích. V jedné z nich jsou dvě studentky z Bulharska a Švéd. Shodou náhod jsou také z Uppsaly. Jdeme štípat dřevo a holky vaří. Jak jinak než houby. Tentokrát s rýží. Dosud jsem si myslel, že každý Skandinávec umí zacházet s pilou a sekerou. Než mě spolubydlící Švéd málem přizabil při štípání dřeva. Vzápětí se pochlubil, že drží sekeru poprvé v ruce. Inu existují výjimky.   

Ráno nás probouzí nekompromisně budík, je půl šesté, v místnosti panuje ještě noc. Rozsvěcuji čelovku a její paprsky likviduji tmu. Potichu se balíme, venku začíná svítat. Nad teplým čajem obdivuji růžovofialovou scenérii východu slunce. Za chvíli přichází i Pavla a v to se právě tři labutě, které spaly na mělčině, probouzí a začínají zpívat. Postupně přichází i ostatní. Bereme batohy a postupujeme do nitra národního parku. Hustý les střídají žulové plotny, které jsou ohlazené ledovcem. U jeskyně (Grotta) si dáváme pauzu a pozorujeme mlhu líně se povalující nad hladinou Botnického zálivu. Jen tu a tam ji donutí k pohybu poryv větru. Bohužel musíme z časových důvodů tuto scenerii opustit a vyrazit směr jezero Tärnättvattnen. Pod hnědavou hladinou jezera je vidět pozůstatky šídlatek. Podzim se blíží, tak i jejich vegetační doba končí. Od jezera lze spatřit obrys soutěsky Slåttdalsskrevan. Pohled na ni je vždy monstrózní, zvláště teď v podzimním hávu. Soutěska je 200 m dlouhá, až 40 m vysoká a jen několik metrů široká. Průrvou jsme se dostali do vnitrozemí národního parku, kde jsou zbytky morén s ohlazenými kameny zbarvenými lišejníky do úžasných barev. Nyní na podzim se kontrastu s barvou listí předhání, co je více barevné. Dalším národním parkem na naší cestě je NP Stora Sjöfallet. Od místního ve vesnici Kvikkjokk zjišťuji, že přívoz přes jezero odjel před hodinou a navíc jeho cena je dosti vysoká. Zbývá tedy jen náhradní varianta pochod směrem NP Stora Sjöfallet. Po obědě u řeky vyrážíme. Obloha je celá ocelově šedá a jen tu a tam paprsky prořezávají mraky. Kolem nás panuje překrásný podzim. Takový, který může být jen na severu. Slunce nepřeje focení, ale tentokrát to vůbec nevadí. Užívám si té krásy. V dáli se lesknou zasněžené vrcholky ozářené odpoledním sluncem a naše stezka se klikatí bažinami. Večer nocujeme pod širákem, ale jsme pozváni na posezení k místnímu lovci a chataři v jedné osobě. Naše snaha ulovit si pstruha vyšla naprázdno. Ochutnáváme tedy uzeného pstruha a tetřeva od lovce a on moravskou slivovici. Vstáváme za tmy a vyrážíme   směr další národní park Muddus. Po 35 km pochodu pak v sauně regenerujeme znavená těla. Trávíme další dva dny v tomto parku a pak se přesouváme přes Kirunu město oceli na sever do Národního parku Abisko. Již při příjezdu nás vítá zima teploměr ukazuje 0 ºC a to je pár hodin po poledni. Za sněžení vycházíme směr Abiskojaure a počasí se nakonec zlepšuje. Vegetace se změnila, všude v okolí jsou žluté břízy a kontrastují se zasněženými vrcholky hor. Slunce pomalu zapadá a vytváří překrásné barevné variace o hladinu jezera. Světla pomalu ubývá a za šera docházíme k chatám. Pod jednou s nich v závětří rozděláváme bivak. Ráno jsou svahy hor úplně bíle jen nejbližší okolí jezera jsou žlutavé listy bříz. Dál už jen sníh a kamení. Stoupáme v čerstvém sněhu a pozorujeme stopy lumíků bělokurů a sobů. Odpoledne se horší počasí. Promočení docházíme do chaty, kde sušíme věci. Rozhodujeme se zde přespat i za cenu, že půjdeme ráno dolů hladoví. K večeři máme jednu polívku pro 5 lidí. Proto vyrážíme na lov hub. Obcházíme jezero jako hladoví psi a v nízkých porostech vrb a bříz, které jsou maximálně do pasu hledáme zbytky hub. Nakonec se ze zmrzlými houbami, mokří jako myši vracíme do chaty. Ráno snídáme balíček sušenek. Pozdní oběd nás čeká u auta.  Pomalu se vracíme na jih, nad Kirunou zapadá slunce a barví oblaka do krvava. Rožhavený kotouč podzimního slunce zapadá za haldy hlušiny z těžby železa.