Tentokrát byla krajina Bukovských hor ještě opuštěnější než jindy. Mlha, sníh a vítr zahnal ze hřebene do pelechů nejen medvědy, ale asi i všechny zubry, vlky a rysy. V tuhle dobu jsme v Bukovkách už potřetí. Moc jsme toho neviděli, ale stejně to stálo za to.

Bláznivá myšlenka, kterou jsme pojmenovali STEZKOU VLKŮ nás popadla na přelomu tisíciletí v tomhle nejvýchodnějším cípu naší bývalé Československé republiky. V čerstvě napadlém sněhu tehdy šlo zřetelně číst stopy. Nebylo nijak obtížné vystopovat, že cestu, jejíž směr určují hraniční kameny, zde v zimě užívají jen vlci. Stopy jelenů, zubrů a dalších zvířat ji většinou pouze křižují. Pokračovat stále dál a dál, postupně navazovat v putování a jednou (také jako již „staří vypelichaní vlci“) uzavřít tento pomyslný kruh statní hranice opět na Kremenci. To je od té doby náš dlouhodobý cíl. Nijak to však neženeme. K naplnění asi nikdy nedojde a taky proč. Tady na východě je krásně. Napoprvé jsme došli do Balnice. Další rok jsme to po dvou dnech brodění v 80 centimetrech prašanu rychlostí kilometr za hodinu vzdali a otočili zpět. Ve vesnici Osadné jsme tedy už potřetí. A zase v době úplného závěru roku. Sníh dle oficiálních zpráv letos ještě v není nikde. Ani v Čechách, ani na Slovensku. V Praze prý padl teplotní rekord +12,5 stupňů.

Jenže tady je však divočina a nějaké předpovědi Silvestra na blátě neplatí.
Na hřebeni je sněhu místy až 40 centimetrů. Vítr tvoří závěje a cesta za minimální viditelnosti je celkem drsárna. Zima nás nutí stále jít. Na sněhem a námrazou obalených stromech není vidět turistické značky, takže jediným vodítkem zůstávají hraniční kameny. Žádné v průvodci popisované výhledy do polských Bieszczady se nekonají. Jen mlha a sníh. Ani nevíme, kdy jsme opustili Bukovky a přešli do Laborecké vrchoviny. Druhý den potkáváme dva místní horolezce a dozvídáme se, že jsme již kousek od Laboreckého průsmyku. Vlastně první příležitost bezpečně opustit hřeben.

Takže pro letošek tady na vrchu končíme. Zdejší kraj přece není pozoruhodný jen na hřebeni. Po cestě do Medzilaborců procházíme vesnice. Tank Rudoarmějců na návsi je běžným koloritem. Nápisy na značkách označují obce jsou psány kromě latinky i v azbuce, kostely bývají také dva (pravoslavný a řeckokatolický). Židovský hřbitov ve Vydrani a hlavně družba s myslivcem u pálenky, vyprávění o odchodech Rusínů za prací do Ameriky, o těžkých bojích, o tunelu pod Lupkowským průsmykem… Tady ve Východných Karpatoch jsme určitě nebyli naposledy.