Zde najdete zprávy o cestování, expediční činnosti, její prezentaci a outdoorových akcích s dětmi. Pokud vás zajímá další činnost našeho sdružení, prohlédněte stránky Rajbas Outdoor Kotlík o festivalu filmů, setkání a dobrodružství a Kola Novák, kde zveřejňujeme informace o sportovních akcích našeho extrém týmu.

Pozvánka na RAJBAS je název akce, kterou chystáme na sobotu 8.listopadu. Zváni jsou všichni a hlavně ti, kdo už se našeho fesťáku nemohou dočkat. Večer plný fotek a vyprávění proběhne na Statku Samsara, který samotný stojí zcela určitě za návštěvu. A hlavně: bude promítat cyklotremp Honza Vlasák, který zavzpomíná na toulky do Rumunských hor a o nejnovější zážitky z Novoguinejské vysočiny se podělí Alena Žákovská a Milan Daněk.

Samsara je sanskrtský výraz pro kruh života a synonymem pro znovuzrození a neustálého putování a taky název statku na klepačovském kopci nad Blanskem.

Pokud budete o Tarahumarech psát, zveřejňovat fotografie a filmy, tak mějte na paměti, aby alespoň část případného výdělku putovala k Tarahumarům,“ vyzval všechny Más Locos Caballo Blanko. Pomoc indiánům z Měděných kaňonů byla jedním z podnětů k napsání knihy TI, KTEŘÍ UTÍKAJÍ PĚŠKY. Část výtěžku z prodeje je využívána k pokračování práce Caballa Blanka v realizaci komunitních projektů k podpoře běžeckých tradic Tarahumarů – Raramuri a zlepšování jejich životních podmínek (pomoc v době sucha a podpoře malých farem nezbytných k přežití tradiční kultury Tarahumarů). Z prodeje knih zakoupených na festivalu Obzory (Praha 1.11.2014) a Rajbas (Blansko 22.-23.11.2014) garantujeme z každé knihy odeslat nejméně 50,- Kč k podpoře Tarahumarů. Nakladatelství Jota přislíbilo věnovat část zisku i z běžného prodeje v síti knihkupectví.

Náš dokument RUN FREE – POSELSTVÍ BÍLEHO KONĚ byl odvysílán v televizním pořadu Minuty dobrodružství, který je partnerským pořadem Mezinárodního filmového festivalu outdoorových filmů. Program ČT Sport také vyhlásil diváckou soutěž o nejzajímavější film letošního ročníku. V hlasování diváků jsme s velkou převahou obdrželi největší počet hlasů. Prestižní ocenění „CENA DIVÁKŮ ČT SPORT“ nám byla předána na slavnostním zakončení festivalu v sobotu 7.12. v pražské Lucerně. Děkujeme za podporu.

Caballo Blanco (Bílý kůň) inspiroval svět svou myšlenkou běhu bez hranic a podporou tradic legendárního kmene běžících lidí Raramuri -Tarahumarů. Proslavila ho kniha BORN TO RUN – ZROZENI K BĚHU. Jeho životní příběh se dotkl života lidí na celém světě a je i ústředním motivem našeho filmu RUN FREE – poselství Bílého koně. Dobrá zpráva je, že český dokument, který se (zřejmě jako první) věnuje tomuto tématu, nezůstane osamocen. Pod vedení režiséra Sterlinga Norena probíhá v současné době práce na filmu s názvem RUN FREE - pravdivý příběh Bílého koně.

Podzim je doba filmových festivalů a besed o cestovaní. Náš film RUN FREE je možno shlédnout v českých a slovenských kinech například v rámci MFOF http://www.outdoorfilms.cz/uvod/, soutěžně se bude promítat v Popradě na MFHF http://www.mfhf.sk/, bude k vidění na Festiválku outdoorových sportů v Jesenici http://www.jesenickyfestivalek.cz/, na festivalu Horyzonty http://www.horyzonty.sk/sk/index.php v Trenčíně a dalších místech.

RUN FREE – POSELSTVÍ BÍLÉHO KONĚ: O vytrvalosti indiánského kmene Tarahumarů ukrytého v divočině severozápadního Mexika se vypráví legendy. Jsou právem považováni za nejlepší přírodní běžce světa? Zaběhnout si s nimi závod dlouhý 50 mil nahoru dolů Měděnými kaňony je výzvou pro ultramaratonce Daniela Orálka a současně českým pokračováním světového knižního bestselleru Born to Run. Příběh o neobyčejném setkání s mužem, který přijal jméno El Caballo Blanco (Bílý kůň), prožívá parta běžců během závodu s indiány Tarahumara obutými do sandálů vyrobených z gumy starých pneumatik.

Výtěžek z prodeje filmu na DVD je využíván k pokračování práce Caballa Blanca v realizaci komunitních projektů k podpoře kulturních tradic Tarahumarů – Raramuri a zlepšování jejich životních podmínek v divočině Měděných kaňonů. Stále možné objednat DVD na adrese horizont.cz@seznam.cz, cena 150,- Kč + dobírka.

KDY a KDE: 6.10. Boží Dar, 7.10., 9.10. Ostrava, 11.10. Jablunkov, 11.10. Děčín, 13.10. Poprad, 16.10. Dobříš, 19.10. Kostelec nad Orlicí, 19.10. Jesenice u Rakovníka, 23.10. Pelhřimov, 25.10. Žilina, 1.11. Písek, 2.11. Frenštát pod Radhoštěm, 5.11. Litomyšl, 8.11. Hostivice, 9.11. Zlín, 10.11. Brno, 15.11. Trenčín, 16.11. Šenov, 16.11. Třeboň, 23.11. Spálené Poříčí, 24.11. Frýdek Místek, 30.11. Praha, 1.12. Dobruška.

V tuhle chvili jsme meli sedet v letadle nekde mezi Moskvou a Vidni, ale namisto toho jsme v Abakanu, hlavnim meste Chakazie. Nevzali nas do letadla, takze priletime o den pozdeji. To vsak nastesti byla jedina chyba na nasi, jinak velmi zdarile expedici.

Na jeji posledni cast v horach Zapadnich Sajan se alespon trochu vylepsilo pocasi. Na Chrebetu Jergaki jsme dokonce zazili i dva slunecne dny. Hory krasne - zazitky silne, chvilemi to nebylo vubec jednoduche. Treba sestup pres obrovite kameny k jezeru Chudoznikov nebo strma cesta s batohy na zadech az temer k samemu skalnatemu vrcholu Piku Ptica (2221m). A take jedinecne zazitky s lidmi v horach. Bude co vypravet, tesime se domu.

Na slavnosti jsme se seznamili s Elenou a s radosti prijali jeji pozvani do vesnice Chovu-Aksy, lezici v podhuri vychodnich Tannu Ola. Neustale prselo, takze seslo z puvodniho planu nekolikadenniho pochodu tajgou. Misto toho jsme stravili 4 dny v jeji rodine.

Je neuveritelne, co dokaze v promacene tajze rusky UAZ. Behem jedineho dne jsme najeli v blativem terenu desitky kilometru a videli spoustu zajimaveho z historie i soucasnosti cedicholskeho kraje; skalni kresby, tajemne mohyly, rozboreny buddhisticky klaster, zivot drevaru a pastevcu v jurtach. Deste neustavaji, reky se rozvodnily. Mistni rikaji, ze takove pocasi zde neni v tuto dobu obvykle.

Po dva dny konani festivalu Vojloka se zhorsilo pocasi. Kazdy tuvinsky kraj vsak postavil na namesti svoji jurtu, takze se bylo kam schovat pred destem a pritom ochutnat tradicni jidla a piti. Na podiu se stridaly pevecke a tanecni soubory, zastupci jednotlivych kraju soutezili o nejlepsi vyrobek z vlny a nejkrasnejsi jurtu. Zaujala nas silacka soutez ve zvedani kamene, zazili jsme bourlivou atmosferu zapasu Churees, pri kterych vitez kazdeho souboje zatanci tanec orla.

Na setkani se samany mame stesti. Podarilo se nam nafilmovat cenne zabery z jejich obradu. Pri poznavani zajimave a jedinecne tuvinske kultury nam napomohl prijezd delegace zahranicnich novinaru. Spolu s nimi jsme shledli vystoupeni zpevaku Hoomei (hrdelni zpev) a tanecnic. Zajimava byla exkurze na archeologicke naleziste v udoli kralu. V letech 2000-2003 zde byl nalezen zlaty skytsky poklad. Tento objev s stal pro archeologicky svet skutecnou senzaci.

V prvnim tydnu cesty po republice Tuva poznavame hlavni mesto Kyzyl a jeho okoli. Navstivili jsme buddhisticky chram a pronikame do zivota obycejnych Tuvincu. Zazitkem byla navsteva dvou samanskych center a setkani s vrchnim tuvinskym samanem. Pri vyprave na jih zeme smerem k mongolskym hranicim jsme navstivili pastevce zijici pres leto v jurtach. Nase dalsi cesty povedou do hor, ktere jsou vsude okolo.

Jedeme se o tom přesvědčit na vlastní oči do samého geografického středu Asie (a také epicentra šamanismu). Pruhy na vlajce Republiky Tuva znázorňují soutok řek Bij-Khem a Ká-Khem v hlavním městě Kyzylu. Zde se spojují v Jenisej, pátou největší řeku světa. Žlutá (zlatá) barva vlajky označuje bohatství a buddhismus, modrá širou oblohu a odvahu i sílu kočovných pastevců a bílá (stříbrná) značí čistotu myšlenek jako stříbrné stuhy přehozené přes zbraně, tak jak zde tradičně hostitelé vítají příchozí. Na rozloze dvakrát větší než je naše republika zde žije pouze kolem tři sta tisíc obyvatel (z toho polovina ve městech). Pro velkou vzdálenost k průmyslovým aglomeracím je Tuva označována za nejčistější místo na zeměkouli s unikátní a neporušenou přírodou. Na jejím území je zastoupeno široké spektrum klimaticko-přírodních oblastí: od tundry až po poušť, 80% rozlohy pokrývají hory, nejvyšší z nich dosahuje výšky 3 976 m, teploty se pohybují rozmezí od -50 °C v zimě do +35 °C v létě. Plánujeme čundr do opravdově divoké přírody hor, přesný cíl určíme až dle podmínek na místě. Zcela jistě si však nenecháme ujít šanci účasti na velké pastevecké slavnosti při národním svátku Naadym. Koná se po tři dny a hlavní program tvoří koňské dostihy, zápasy Chureš a závody v lukostřelbě. Nedílnou součástí jsou šamanské rituály, hrdelní zpěv nebo soutěž o nejlepší jurtu, nejkrásnější kroj a výstroj koně.

V dalším vydaní TRAVEL JOURNALu nás provede Marokem, které vidí coby zem kontrastů. Zavítáme do cedrových lesů, zalyžujeme na dunách, zajdeme na trhy v Marakéši a vylezeme vrcholy pohoří Atlas.

Caballo Blanco založil tradici závodů v mexických Měděných kaňonech se záměrem upozornit na jedinečnost kultury původních obyvatel, ale současně i na těžké podmínky v této divoce krásné, ale pro život drsné krajině. Během naší domluvy o účasti při běhu s legendárními tarahumarskými běžci přišla řeč na fotografovaní a natáčení. Zdůraznil, že pokud má být něco zveřejněno, tak vždy s ohledem na to, aby případný zisk byl v duchu tradice Korima věnován Tarahumarům. Není naším zvykem něco prodávat, ale s filmem RUN FREE – Poselství Bílého koně jsme udělali výjimku a zájem českých i slovenských běžců a čtenářů knihy Born to run o zakoupení DVD nás potěšil. Výtěžek z prodeje bude použit na nákup kukuřice a osiva jako cen za účast v Caballo Blanco Ultramaratonu, ale i jako pomoc v době sucha a k podpoře malých farem nezbytných k přežití tradiční kultury Tarahumarů. Věříme, že částka 7.000,- Kč, kterou jsme právě odeslali na konto nadace Norawas de Raramuri, třeba nebude poslední. Film lze nadále objednat na adrese horizont.cz@seznam.cz za 150,- Kč (+ poštovné).

Trailer k našemu filmovému pokračovaní světového knižního bestselleru Born to Run. Filmem právě obesíláme festivaly, první ocenění už získal počátkem letošního roku 2. místo na festivalu filmů, fotografií a publikací s cestopisnou tématikou GO KAMERA v Brně.

ॐ मणि पद्मे हूँ (Óm mani padmé húm)…Ještě dnes mi jasně zní v uších nekonečné odříkávání buddhistických mnichů. Podle nich mantra transformuje negativní emoce. Óm transformuje pýchu a egoismus, ma žárlivost a závist, ni připoutání a egoistická přání, pad nevědomost a zmatek, mé chamtivost a lakotu a konečně húm, které transformuje nenávist a hněv.

Končí čas monzunů a my v již prověřené sestavě Jana, Markéta, Pavel, Petr a já vyrážíme letos do Nepálu. Z Káthmándú, které nám připadá jako lidské mraveniště unikáme do hor. Po příletu na prý třetí nejnebezpečnější letiště světa nás už jen čeká stoupání do hor. Počasí nám moc nepřeje, ale přesto se za několik dní aklimatizujeme a překonáváme Gokyo Ri (5480 m.n.m.), za sněžné sloty i Cho La pass (5330 m.n.m.). Pomyslným vrcholkem akce je noční výstup na Kalapattar (5554 m.n.m.) s výhledy na Everest, Lhotse, Nubce a magický Amadablan. Cestovatelskou povinností je i návštěva Everest Base Campu (5365 m.n.m.). Nakonec se z hor přesouváme do jeskyní v Pokhaře a do národního parku Chitwan, kde se tváří v tvář setkáváme s nosorožcem indickým.

Zdeněk Oskeruše Špíšek

Úspěch premiéry filmu, zájem diváků i čtenářů knihy Born to Run nás těší a žene dál k práci na anglické verzi filmu i k rozhodnutí o distribuci na DVD. Výtěžek z prodeje bude využit na pokračování práce Caballa Blanca v realizaci komunitních projektů k podpoře kulturních tradic Tarahumarů – Raramuri a zlepšování životních podmínek indiánů žijících v Měděných kaňonech. Kuira Ba!

Film RUN FREE – POSELSTVÍ BÍLÉHO KONĚ o českém pokračování světového knižního bestselleru na DVD je možné objednat na adrese: horizont.cz@seznam.cz, cena 150,- Kč + dobírka.

Celý článek

Premiéra filmu RUN FREE – POSELSTVÍ BÍLÉHO KONĚ v režii Radka Popelky proběhne v blanenském kině v neděli 25.11. na závěr festivalu RAJBAS 2012.

…o vytrvalosti indiánského kmene Tarahumara ukrytého v divočině severozápadního Mexika se vypráví legendy. Jsou právem považováni za nejlepší přírodní běžce světa? Najít odpověď a zaběhnout si s nimi závod dlouhý 50 mil nahoru dolů Měděnými kaňony se stalo velkou výzvou pro výpravu českých ultramaratónců. Zveme všechny do Blanska ke sledování příběhu neobyčejného setkání party běžců s mužem, který nosil jméno El Caballo Blanco (Bílý kůň), během závodu s indiány obutými do sandálů vyrobených z gumy starých pneumatik.

Nepokořené vrcholy hor, tajemná krása Tibetu, neznámé domorodé kmeny v neprobádaných oblastech Nové Guinee, střední Afriky či Amazonie. Takový byl a zůstává svět rakouského spisovatele a horolezce, jehož poutavá vyprávění o průkopnických cestách do zapomenutých míst planety se stala inspirací pro vznik našeho projektu cest za poznáním geograficky izolovaných etnik „Harrerův svět“. Heinrich Harrer se narodil přesně před sto lety. Měli jsme to velké štestí poznat tohoto skvělého člověka, když jsme navázali spolupráci s muzeem v Hűttenbergu a podnikli několik cest v jeho stopách. Profesor Harrer byl o této činnosti informován a roku 2003 došlo i na osobní setkání. Velkým oceněním naší činnosti bylo, když na jaře roku 2005 přijal čestné členství ve Sdružení Horizont. K dalšímu setkání mělo dojít ve spojitosti s naší expedicí v roce 2006 na nejvyšší vrchol ostrova Nová Guinea, kam vystoupil Harrer jako první roku 1962. Jaké změny proběhly od dob jeho průkopnické cesty se tentokrát již nedozvěděl. Zemřel 7.1.2006 ve věku 93 roků.

Cílem naší cesty nazvané Expedice Orang Asli 2008 na pevninskou část Malajsie bylo popularizovat dílo a odkaz u nás opomíjeného antropologa Pavla Šebesty. Nepředpokládali jsme, že se této akci dostane ohlasu ze zahraničí a o to víc překvapila aktivita českého velvyslance v Malajsii pana Jana Furyho. Z jeho iniciativy byla v prostorách Universiti Kebangsaan Malaysia v Kuala Lumpur uspořádána výstava o teréních výzkumech života původních obyvatel malajského poloostrova, které Pavel Šebesta podnikl v létech 1924 a 1925. Máme radost, že se výstava setkala s neočekávaným ohlasem a její výraznou část tvořily právě naše fotografiie.

…a teď trochu veselejší zprávy. Chlapci a děvčata z (dříve extrémního) týmu Horizontu a jeho přátel se nejdříve  loučili se zimou  na krásné roubence v zaniklé horské vesnici Přemyslovice v Jeseníkách a pak oslavili příchod jara na chatě Nad Bílou skálou nedaleko Blanska. Bylo fajn. Doufejme, že stejně dobře př(e)ožijeme i připravované Jarní táboření v Rychlebkách, kam vyráží náš převýchovný tým na akci s dětmi vyžadujícími zvýšenou pozornost. :-)

Knížku Born to Run jsem už četl nejmíň třikrát a stále v ní nacházím něco nového. O to větší byla zvědavost, když se blížilo setkání s lidmi, o kterých se zde píše. Ze všech jsem byl nejvíc zvědav na muže se jménem Caballo Blanco – Bílý kůň. Setkání to bylo krátké, pouhé čtyři dny, ale přesto úžasně inspirující. Caballo byl jiný, o moc lidštější, než jak jej mohla popsat kniha. Nebyl pouhým ředitelem nějakého závodu, ale duší úžasného společenství lidí, kteří se v divočině Měděných kaňonů sešli

V neděli přišla zpráva, že Caballo Blanco byl nalezen mrtev. Pohled na mrak plující nad krajinou Měděných kaňonů je najednou smutný, stejně jako já…

Stále čekám a věřím, že dojde dobrá zpráva. Zatím jsem alespoň vyhledal informace o místě, kde se Caballo ztratil. Nadějné je, že se nejedná o klasickou poušť, jak by se v Novém Mexiku dalo předpokládat, ale o obrovské území porostlé hustými lesy - Gila National Forest. Spousta kamarádů běžců už přijela a další jsou na cestě. Všichni se chtějí zapojit do hledání a přivést Caballa zpět do bezpečí. Pohřešování bylo vyhlášeno ve středu ráno, ale Caballo vyběhl a byl naposledy viděn v úterý. Ke vší smůle si jeho věrný indiánský pes Gaudajuko předchozího dne při běhu roztrhal tlapky a tentokrát ho nedoprovázel…

Poslední informace z místa hledání říkají, že nyní (v 3:42 místního času) se shromažďují týmy na ranní pátrání. Další týmy jsou na cestě a ráno se přidají také hraniční hlídky se psy. Už se podařilo prohledat některé trasy, počasí je příznivé. V oblasti není mobilní ani internetové spojení.

Dnes jsem měl po ránu asi padesát majlů, tak jsem věděl, že se  něco děje. Bohužel to není dobrá zpráva. Legendární běžec a ředitel ultramaratónu v Mexiku Caballo Blanco (známý z knihy Born to Run) si šel ve středu zaběhat na plánovaných 12 mil  někde do pouště v Novém Mexiku. Nevrátil se a nikdo neví proč. Běží záchranné akce. Luis Escobar vyzývá členy Mas Locos a všechny, kdo mohou, aby vyrazili pomoci Caballa hledat. Bohužel je to pro nás daleko, tak nezbývá než věřit, že dobře dopadne a čekat na dobrou zprávu, že náš přítel je živý a v pořádku. A na dálku alespoň držet pěsti.

Jsme doma, vybalujeme batohy a pomalu doznívají vůně, chutě a zážitky. Dobře víme, že tohle nebyl závod, jakých se konají tisíce po celém světě. Stali jsme se součastí neobyčejné akce, závodu, kde nejde o pořadí v cíli. Každý, kdo přijel vyhrál. Pět dní na dně kaňonu spojilo Mexičany, pro které je městečko Urique domovem, indiány, kteří přišli ze všech koutů země Tarahumarů i cizince, z dalekých míst celé naší planety. Sešli se lidé v mnohém odlišní, v mnohém stejní a slavnost běhu z nich udělala přátele.

Všem bežcům naší výpravy se podařilo uspěšně dokončit obtížnou osmdesátikilometrovou trať (50 mil) v mexickém kaňonu Urique. Daniel Orálek se nezalekl přesily tarahumarských běžců a svedl užasný souboj s loňským vítězem indiánem Miguelem Larou. Alena Žákovská doběhla do cíle jako pátá z žen. Vítěz doběhl v traťovém rekordu 6:40, se čtyřminutovou ztrátou za ním Dan. Mexičany obdivovaný German Silva (dvojnásobný vítěz newyorského maratónu) vybojoval nakonec třetí místo, když dorazil do cíle s jedenáctiminutovou ztrátou na vítěze. Všichni tři dosáhli časů lepších dosavadního rekodu. Skvěle si v zápolení žen vedla také Žákajda (v čase 10:20): „Trať byla natolik naročná, že asi každý si musel prožít krizi. Mě se dostavila asi na padesátem kilometru, pociťovala jsem nedostatek energie. Měla jsem však jednu se soupeřek na dohled a to, že se nevzdalovala, mně dodávalo sil. Nakonec se mně ji podařilo předběhnout, páté místo považuji v tak těžkém terénu a klimatu za velký úspěch.“ Velkou výzvu úspěšného zdolání naplnili veteráni Jan Charvát v čase 15:40, Milan Daněk 13:15 a Tomáš Odehnal 10:15. Na start se postavilo 490 běžců, z toho na 350 Tarahumarů, téměř všichni dokončili nejméně jednu ze tří vzdáleností na 22, 40 a 50 mil. Každý vyhrál. Sešli jsme se společně na dně hlubokého kaňonu, abychom běželi v míru. Co mohlo být lepší?“, spokojeně zhodnotil letošní ročník Cooper Canyon ultramaratónu jeho organizátor Caballo Blanco.

Městečko Urique žije naplno přípravou akce. Ultramaratonci přijíží z celého světa se stávají členy klubu Mas Loco (což v překladu znamená „blázni“) a chystají se na zítřejší velký běh společně s legendárními tarahumarskými běžci. Mezi bílými běžci najdeme hobíky i velmi kvalitní výkonostní běžci. Pozornost filmařů poutá zejména Mexičan, který v minulosti dvakrát vyhrál slavný newyorský maratón, nechybí legendy znamé z knihy Born to Run. „Počasí odpovídá mým očekáváním, horké a suché klima. Trať je relativně běžecká, s vyjímkou nejprudších úseků, kde dojde na chůzi. Trošku problém může být s velkou prašností,“ říká Dan třetí den po příjezdu do Urique. Ze všech stran nyní přichází indiáni. Již z dálky září jejich pestře barevné kroje. Každý z nich dostane po absovování závodu odměnu kukuřice. „Mnozí z nich už pravidelně neběhají, bylo by riskantní chtít po všech, aby beželi celých osmdesát kilometrů. Proto mohou závod ukončit vždy při doběhnutí do Urique. To je celkem třikrát. Vždy, když se rozhodnou běh ukončit, dostanou kukuřici. Její množství je však větší, pokud uběhnou delší trať. Závod tak uspěšně dokončí každý, nikdo není poražený,“ objasňuje myšlenku podpory původních obyvatel a tradic charismatický organizátor Caballo Blanco. Startujeme zítra se svítaním, držte pěsti.

Příprava: „Snažím se naběhat objem kilometrů, nejde o speciální trénink. Samozřejmě se nemohu srovnávat v naběhaných kilometrech s Danem. V posledních pěti týdnech to bylo většinou 80 km týdně, což je asi 320 km za měsíc. Do posilovny chodím třikrát týdně. Protože nás čeká 3000 metrů převýšení, tak jsem k obvyklým cvikům přidala i posilovaní nohou.“

Šance: „Při tak obtížném závodě budu ráda, když doběhnu. Potěší, když to bude v dobrém čase. Soupeřky neznám, takže o umístění nepřemýšlím. Hlavně na indiánky jsem zvědavá. Nedovedu si je dost dobře při běhu představit. Při naší předchozí výpravě jsme žádnou z žen běžet neviděli.“

Občerstvení (při závodě): „Budu mít připravené iontové nápoje, přípravky se složitými cukry a aminokyselinami, obohacené o karnitin a guaranu.“

„Startovat v závodě s Tarahumary na jejich půdě bude pro mě velký zážitek. Myslím, že je dnes v Česku spousta fandů knihy Born to Run, kteří by to také chtěli zažít. Je to další běžecký cíl, který se mi daří naplnit i díky podpoře Adidas“, říká Daniel Orálek, kterého přední světový výrobce sportovního vybavení podporuje od roku 2011.

Celá naše šestičlenná výprava do Mexika otiskne do prachu indiánských stezek Tarahumarů podrážky běžeckých bot se třemi pruhy.

Tarahumarové sami sebe označují slovem "Raramuri”, což lze přeložit jednoduše jako „běžec“. Jejich schopnost uběhnout dlouhé vzdálenosti je legendární, v minulosti patřilo uštvat jelena k jejich tradičnímu způsobu lovu. V divočině kaňonů zůstávají dosud relativně izolováni od vnějšího světa a zachovávají si hodně z původních tradic. K té nejznámější patří jejich závody (na vzdálenost až 160 kilometrů), kdy soupeřící týmy běžců kopou před sebou dřevěný míč.

Závod Cooper Canon Ultra Marathon však 300 domorodých běžců poběží každý sám za sebe, nebudou pohánět míč a soupeřem jim bude 83 běžců ze 14-ti zemí světa. Bude zajímavé jak si v tomto zápolení povede Dan a Žákajda i ostatní členové naší výpravy.

Ultramaraton v Měděných kaňonech není obyčejný závod. Startovné se zde neplatí, ale každý z účastníků je vyzván k poskytnutí daru pro místní indiánské obyvatelstvo. V letošním roce postihlo kaňony nebývalé sucho, které ovlivnilo neúrodu kukuřice. Tarahumarové jsou hrdí lidé, kteří po staletí přežívají v tvrdých podmínkách těžce dostupných končin Barrancas del Cobre. Pojetí jejich tradičního života „korima“ lze volně přeložit jako sdílení. Nemají mnoho hmotného majetku, ale svobodně se o něj dělí. Sdílet jídlo a oblečení, stejně jako moudrost, je pro ně přirozené bez očekávání nějakého oplácení darů. S radostí přijali zásoby kukuřice, fazole, brambor a dalších potravin, které byly zakoupeny za přispění závodníků, kteří přijedou letos ze 14 zemí celého světa.

Na loňské cestě za tajemstvím Tarahumarů jsme toho zažili a zjistili dost. Třeba i to, že Měděné kaňony v odlehlé divočině severozápadního Mexika nejsou tak úplně ztraceným světem, jak je popsáno v knize ZROZENI K BĚHU a hrdina Caballo Blanco ve skutečnosti není jen podivínským ultramaratoncem, který žije spolu s indiány. Je také ředitelem závodu, který se každoročně koná v Urique  a jeho výtěžek je předán původním obyvatelům. Ve skutečnosti se neběhá po tajných stezkách, kterých se v minulosti dotkly jen nohy Tarahumarů, ale přesto se jedná o velkou výzvu - zaběhnout si extrémní závod s nejlepšími přírodními běžci světa. Jen málokdy se na prvních místech umístí cizinec. Podaří se to Danielovi Orálkovi, absolutní jedničce mezi českými vytrvalci? Do Mexika odlétáme přesně za měsíc. Vedle Dana se postaví na start Žákajda, Dany, Jan Charvát a Tomáš  Odehnal. Naši výpravu do šestice doplňuje Renata Žižlavská, která Dana tradičně doprovází na nejtěžších utrazávodech planety.

Cooper Canyon Ultra Marathon 2012 startuje 4. března krátce po východu slunce. Čeká nás 80 kilometrů nahoru dolů rozpálenými kaňony…

Už potřetí jsme hosty na CAMINOSu v Karlových Varech. Je to akce, která se příjemně liší od sériově produkovaných outdoorových a cestovatelských festivalů. Atmosféra akce bývá super a program každoročně lepší a lepší. Letos přijede i zahraniční hvězda – dálkový plavec, který proplaval tok Amazonky Martin Strela (Slovinsko). Dát řeč o tamních sladkovodních obrovitých rybách si bude moci i s rybářem Jakubem Vágnerem.

Víra zdejších lidí v bohyni Pachamamu jejíž jméno znamená v kečuánštině „Matka Země“ přežila i španělský útlak. Místní obyvatelé pro ni stále obětují jako před staletími inkové sušená lamí embrya a listy koky.

Letos jsem si splnil dětský sen. Po měsících plánování vyjíždíme Markéta, Lenka, Pavel, Petr, já a na poslední chvíli přibíráme Malví. Navštěvujeme legendami opředené Macchu Pichu, Isla de Sol místo zrození prvního Inky a inckou laboratoř v Moray. Putujeme přes zasněžené vrcholky hor Condoriri, všudypřítomné lamy a u chilských hranic obcházíme magickou sopku Sajama.Vidíme nekonečné moře soli Salar de Ujuni, několik set let staré kaktusy na ostrově Isla del Pescado, plameňáky a přes nejsušší místo světa poušť Atacama jedeme na kole.

Zdeněk Oskeruše Špíšek

Jsme zpátky doma, rány po pádu ve štole téměř zhojeny, jen rentgen dodatečně odhalil zlomenej prst.

Takže je čas začít zpracovávat materiály z cesty. A jaký bylo to tajemství Tarahumarů? Asi největší pravda je obsažena v jejich pozdravu „KUIRA BA!“, který lze přeložit „Všíchni jsme jedno“. Tarahumarové nejsou žádní pohádkoví nadlidé (jak jsou líčeni v knize Born tu run), ale lidé stejní jako my – mají své starosti i radosti, které se vyvíjí tak jako svět všude kolem nás. Více ve filmu, který snad brzo vznikne a bude se jmenovat KUIRA BA!. Film z loňské expedice je už hotov. Jmenuje se NÁVRAT SEVERSKÝCH ŠAMANŮ a promítat se bude na festáku Rajbas 2011, kde se s Vámi rádi potkáme – více o akci na www.festivalrajbas.cz

Chihuahua je mestem kovbojskych bot a ctitelu Pancho Villy. Jeho muzeum jsme nemohli vynechat. Tim jsme ukoncili expedicni cast cesty a zacali tu turistickou - po mestech, muzeich, trznicich, vcetne ochutnavani mistnich specialit a kaktusovych alkoholu. Nyni jsme v historickem Zacatecas. Zdejsi kolonialni architektura je jedna z nejkrasnejsich v Mexiku. Mesto vyrostlo diky stribrnym dolum, ale tentokrat jejich navsteva s pruvodcem probehla bez katastrof. Zitra odjizdime do zrejme nejvetsiho mesta sveta, Mexiko City. Tam se jeste podivame na nejakou pyramidu a uz poletime domu.

Cesta autobusem v bource a silnem desti dolu do kanonu Urique byla adrenalinovym zazitkem. Zpocatku jsme byli trochu zklamani, protoze jsme zadne indianske bezce nikde nepotkavali. Ale zato o ultramaratonu Caballo Blanco zde vi kazdy. Na radnici jsme ziskali rucne kreslenou mapku zavodu, takze jsme se mohli seznamit s casti trate. K setkani se spickovymi indianskymi bezci nakonec take doslo. Za doprovodu stareho Tarahumary Satulino Pereze, ktery se se skupinou dalsich Tarahumaru zucastnil zavodu v Coloredu v roce 1993, jsme se vydali na trek za vitezem letosniho ultramaratonu. Miguel Lara bydli v malem drevenem domecku za hranou kanonu. Ochotne nam ukazoval fotky a medajle ze zavodu a spolu se Zakajdou si i symbolicky zatrenoval. Danymu se rany rychle hoji, ale s rozmlacenou kamerou uz to lepsi nebude. Displey nefunguje, takze je filmovani obtizne. Zitra se rozloucime s Medenym kanonem a jedeme smer Chivuahua.

Cesta dolu do kanonu Batopilas s prevysenim 2300m - 500m nas z chladneho rana prenesla do subtropicke oblasti plne kaktusu. Mestecko Batopilas, ktere pamatuje slavne casy dolovani stribra, ma prijemnou atmosferu. Vsichni se tu znaji a kazdy cizinec je tu vitanym hostem. Ziskat pruvodce na trek do Urique byl vsak zpocatku problem. Vse se ale vyresilo vecer pri popijeni piva na namesti. Jenze pak to dopadlo jinak. Pri pochodu do tarahumarske vesnice jsme mijeli stribrnou dolovaci stolu a Dany ji chtel nafilmovat. Pri tom spadl i s kamerou po hlave do ctyrmetrove jamy. Nastesti vse dopadlo dobre. Policie rychle prispechala na pomoc, pomohla Danymu se vyskrabat nahoru a prevezla ho k osetreni do nedaleke nemocnice. Zadne vazne zraneni, jen potlucene telo, dvakrat siti trzne rany a zlomeny malicek. Takze na misto treku napric kanony indianskym uzemim menime plan a jedeme do Urique velkou oklikou autem. Jsme v pohode a doufame, ze uz zadne katastrofy nebudou.

Jizda z mesta LOS MOCHIS na pacifickem pobrezi vlakem do Medeneho kanonu je popisovana jako jedna z nejkrasnejsich na svete. Neco jeste krasnejsiho je vsak uz hodne tezke si vubec predstavit. Tato trat se v divoke scenerii kanonu stavela temer sto let a je na ni 86 tunelu a 37 mostu. Cesta do Creelu , 2300m n.m. trvala deset hodin a celou dobu bylo na co se divat. Nyni jsme v Creelu, kde tos tale vypada jako na Divokem zapade. Do mesta prichazeji indiani nabizet sve vyrobky. Nekolik tarahumarskych vesnic jsme take navstivili, ale legendarni indianske bezce budeme muset hledat hloubeji v kanonech. Zitra odjizdime o 1800 metru nize, na dno kanonu Batopilas.

Když se stala kniha Christopera McDougalla BORN TO RUN o zapomenutém národu Tarahumarů světovým bestsellerem, vypadalo to, že všechna jejich údajná tajemství jsou odhalena. Příběh o závodu nejlepších ultramaratonců se šťastnými indiány obutými do sandálů vyrobených z gumy starých pneumatik se čte opravdu jedním dechem. Současný život legendárních běžců není však tak idylický, jak to vypadá při četbě knížky a vyvolává nové otázky. Ovlivnil nebývalý zájem čtenářů život na dně Měděných kaňonů? Jak se přežívá v sousedství brutálních drogových gangů? Jaký je ve skutečnosti Cavallo Blanco?

Opravdové Tarahumary prý neuvidíš, dokud se Ti sami neukáží. Snad se nám to povede a na vlastní oči uvidíme, jak bydlí v jeskyních a kamenných domečcích srostlými se skalami. Na cestu na severozápad Mexika do Barancas del Cobre vyrážíme 3.srpna.

O Nové Guineji a Xingů na pokecu s reportérkou televize SAT plus

Tyto dva živly zanechávají nesmazatelnou stopu ve zdejší krajině i na místních obyvatelích. Kde jinde Vás mohou nazvat „Þín Þorskur í því sauðdrukkinn“ v doslovném překladu: „Ty tresko, jsi opilý jak ovce“.

Vloni při přeletu z Kostariky do Evropy jsem ho zahlédl. ISLAND!!! V tu chvíli jsem si řekl, že se na něj musím podívat. Za necelý rok vyrážíme. Dd, Honzis, Malvi, Tv a já. I přes problémy se zpožděním mého zavazadla vyrážíme na přechod oblasti, v Evropě tolik populární, sopky Ejafjallajökul. Počasí moc nepřeje. Každý den zaprší, ale i tak jsou Landmannalaugar a Jökulsárlón fascinující. Pro splnění turistické povinnosti navštěvujeme Gejsir, Gullfoss a Þingvellir. Stopem, po místním ,,Faraa puttanu‘‘ – cestování palcem, se dostáváme k sopce Snæfellsjökull. Zde podle knihy J.Verna profesor Lidensbrok sestoupil do středu země. My však nacházíme jen lávovou jeskyni s propastí…

Zdenál Oskeruše Špíšek

Zdravime vsechny z jihu Svedska.

Nase posledni setkani se samskou kulturou a lidmi probehlo v meste Jokkmokk, ktere je nazyvano branou do svedskeho Laponska. Navstivili jsme vyborne muzeum a natocili posledni rozhovory do pripraveneho filmu. Tim vlastne zkoncilo nase putovani Laponskem. Opet jsme prekrocili hranici polarniho kruhu a pomalu se presouvame domu.

Alena, Stepan a Dany

Zdravime vsechny z Arktickeho strediska v Rovaniemi. Finsko je prijemne, mozna je to i tim, ze ceny jsou zde pro nas podstatne priznivejsi. Nase auto se postupne zaplnuje parohy a take sobi kuzi si domu privezeme. Sobu je tu spousta, takze si ridic musi na silnici davat pozor. Taborit se da vsude, tak si to uzivame. Podnikli jsme trek v narodnim parku U. Kekkonena na posvatny samsky vrch. Pro Stepana to byl docela narocny vykon, ale v pohode to zvladl. Zivot Samu je zde velmi ovlivnen turismem. Da se rici, ze prodej suvenyru je v soucasne dobe, vedle chovu sobu, tradicnim zpusobem obzivy. Uz nam to pripadne trochu tak stale stejne. Nyni jsme v cestu na jih prekrocili hranici polarniho kruhu, ale ve Svedsku se za ni zase podivame.

Alena, Stepan a Dany

Zdravime vsechny z budovy Samskeho parlamentu, ktery sidli v Karasjoku. Zde pomalu koncime nase putovani po norskem Laponsku. Krajina je jina, nez v Rusku. Pribylo skal a pohledu do norskych fjordu, ale lide se zdaji byt seversky chladni. Vesnice jsou vsak jakoby opustene. Snad je to tim, ze mistni odesli za svymi soby do tundry. Slunce zde sviti velkou cast dne, svetlo je po celou noc, tak je i mozne, ze Samove ve dne spi a v noci pracuji. Navstivili jsme dve pro Samy vyznamna mista. Videt ve meste Alto skalni kresby stare 6500 let byl velky zazitek. Z vyobrazeni lidi, sobu, plavidel, ryb a dalsich zvirat dychala az mysticka atmosfera. Zato navsteva legendarniho mista Kautokeino trochu zklamala. Jeste v temer soucasne literature popisovana obyvana Lavvu (stan kocovnych Samu) uz tady nenajdete. Ze samskeho zivota se stala turisticka atrakce. Take polodivoke soby se nam filmovat nedari. Dnes opustime Norsko a brzy se ozveme z Finska.

Alena, Stepan a Dany

Zdravime ze severu Kolskeho poloostrova!

Cesta pres Poslo, Litvu, Lotyssko a Rusko probehla v naproste pohode. Cesta do strediska kolskych Samu v meste Lovozero, na brehu stejnojmenneho jezera trvala sedm dni. Silnice, lide, pocasi, noclehy, koupani v jezerech i foceni u krizniku Aurora - vse v pohode, jen s malou vyjimkou problemu s ruskou milici. Setkani se Samy bylo nacasovano na pravou chvili. V nedeli 9.srpna ve vesnici Comguj prave probihala slavnost. Spousta zazitku, uzasnych informaci a zajimaveho filmoveho materialu. Na nocleh jsme zustali v cume [samsky stan] u mistni samanky Nadezdy. Nezvykle horke pocasi dnes zrejme definitivne skoncilo. Je zatazeno a vytrvale prsi. Zde v civilizaci nejsevernejsiho mesta na sveteta nam to vsak moc nevadi. Dnes v noci se chystame opustit Rusko a prejet hranici do Norska.

Stepan, Alena a Dany

Změna: letos nemíříme do tropů a ani neopustíme Evropu. Cílem zájmu však přesto zůstává současnost přírodních národů. Mezi ty poslední, žijící na Starém kontinentu, patří Sámové čili Laponci. Subarktická oblast, kterou obývají, zasahuje do čtyř států a nazývá se Laponsko. Ve srovnání s Českou republikou je pětkrát větší. Délku plánované cesty odhadujeme na 9.000 km a je to poprvé, co se na cestu vydáváme autem. A to není jediná novota - svou expediční premiéru s námi prožije pětiletý Štěpán.

„Hledám odvážné, na které se mohu spolehnout a kteří by se mnou podnikli takovou cestu, jakou ještě dosud nikdo nepodnikl. Poté, co se rozdělíme na tři karavany a v čase se přesuneme zpět do 13. století, začne tradiční zápolení.. Pod mým vedením vyrazíme vstříc dobrodružství přes  Středozemí a Persii dál na východ do Velké říše Mongolské“.

Takovou zprávu dostalo před odjezdem na tábor 24 kluků a holek z evidence kurátorů pro mládež. Letní tábory jsou již desátým rokem součástí projektu prevence kriminality DOBRODRUŽSTVÍ, který zahrnuje outdoorové aktivity během několika víkendových akcí v průběhu všech ročních období. Jsou určeny dětem vyžadujícím zvýšenou pozornost, jak jsou v zákoně o sociálně - právní ochraně dětí pojmenovány děti s problémovým chováním nebo ze sociálně slabých rodin. Na letošní tábor byla pozvána i pětice hochů a dívek mongolské národnosti. Tomu také odpovídala celotáborová hra, kterou připravil sám Marko Polo, kupec benátský a velký cestovatel.

Celý článek

Fotogalerie

Reportáž

Na sérii zpráv z cesty do Afriky naváže další cestopisná aktualita. Tentokrát ze severu. Zdenál Spíšek ji poslal ze Švédska. Je to člověk mnoha zájmů mj. oskerušolog či horský průvodce. Nyní studuje v Uppsale Swedish University of Agricultural Science (obor lesní management a ekologické metody) a když je čas, tak vyrazí třeba na deset dní do Laponska.

Celý článek

Fotogalerie

Cesta i předčasný konec Robertovy jízdy k vrcholu Afriky vzbudil nebývalý mediální zájem. Zpráva se dostala na první stránky několika medií, nasledovalo pozvání do televizního Dobrého rána. Kdo nestihl, ten si může přečíst přepis hodinového on-line rozhovoru v redakci Blanenského deníku Rovnost.

záznam on-line rozhovoru

Při cestě na kole z Blanska na nejvyšší vrchol Afriky projel Moravou, Slovenskem, Maďarskem, Rumunskem, Bulharskem, Tureckem, Sýrií, Jordánskem, Izraelem, Egyptem a téměř přes celý Súdán. V pondělí 24.11. jeho sen o vrcholu Kilimandžára překazil střet s návěsem kamiónu. Naštěstí to odnesly jen polámaná žebra.

Potlučený Robert je zpátky doma a odpovídá na první dotazy.

Co byla první myšlenka po střetu s kamionem?

Kurvaaá!! ...já se nemůžu hýbat! Přežiju to?

A co ten kamion? Věděl vůbec řidič o té havárce? Zastavil?

Řidič si toho snad opravdu ani nevšiml. Jinak by, myslím, zastavil a pomohl. Měl jsem už jednu takovou zkušenost. Jednalo se o malou kolizi přímo v Chartúmu. Jezdí tam malé tříkolky „tokt“ co nerespektují žádná pravidla ani jízdu v protisměru. Tam do mě jeden zlehka šprtl a já spadl na silnici. Řidič z toho byl celý špatný a chtěl mi hned volat pomoc. Musel jsem mu dlouho vysvětlovat, ze mi nic není.

Je paradoxem, že Tvá cesta skončila v obávaném Súdánu. Zde se očekávaly zejména problémy spojené s politickou nestabilitou země. Byly tyhle obavy na místě?

Z mého pohledu se obavy nenaplnily. Poznal jsem Súdán jako naprosto pohodovou zemi plnou hodných lidí. Opravdu se málokdy stalo, že bych nedostal pozvání, když jsem přišel v době jídla. Zvali mě prostí lidé a hospodští na jídlo i čaj.

Plánuješ cestu přece jen dokončit?

Zatím nevím.. kolo je na policejní stanici, policajti mě ho tam prý pohlídají. Podle tamního strážníka Mahmouda, tak prý týdny, měsíce, roky... :-) Dokud si pro ne nepřijedu. Jak reálné to však je, si netroufám říct. Jsem přece jen pracující člověk.

Stalo se to v pondělí okolo 18:30 místního času.  Asi 70 km před Gedarefem mě srazil kamion návěsem.  Válel jsem se na silnici asi půl hodiny, mával a křičel bolestí, než si mě někdo všiml a zavolal policajty. Ti mě odvezli do nemocnice, kde zjistili, ze mam zlomená dvě žebra a řekli, že to sice je hodně bolestivé, ale ne životu nebezpečné.  Policajti mě ještě zajistili luxusní autobus, který mě odvezl zpět do Chartúmu. Když jsem se řidiče ptal, co budu platit, tak se jenom usmál, podal mi ruku a zamával.

Do Chartúmu jsem se dostal v úterý až kolem půlnoci a vlastně celý následující den strávil sháněním letenky. Do Vídně bych se měl dostat v pátek 27.11. v 13:40 hodin.

Pokud chodím, tak se ploužím a nemůžu hýbat levou rukou, nedokáži ji zvednout, ale mám ji prý v pořádku. Jinak jsem v pohodě. Hlava, nohy a pravá ruka taky. Škoda...... ale i s tím se musí počítat. Mohl jsem dopadnout taky hůř.

Robert

O víkendu probíhal festival Rajbas*OUTDOOR*Kotlík a spousta lidí se vyptávala jak na tom „náš Robert“ je. Už jsme začínali mít obavy, ale v neděli konečně dorazila zpráva:

Zdar. Jsem v Chartúmu.

Nejnapínavějším dnem z minulého týdne bylo bezesporu pondělí. To měla z Asuánu odplout loď do Wadi Halfy. V přístavu mi řekli, že loď vyráží v deset a lístky si můžu koupit před odjezdem. Tak jsem přišel raději v sedm, abych nic nepromeškal. Ale lodníci přišli s tím, že lístku budou až v devět. Kolem osmé jsem uviděl dva bělochy, tak jsem šel za nimi poklábosit. Vyklubali se z nich dva Brňáci. Jura a Petr. Měli stejný problém jako já, stejně jako jeden Francouz a dalších několik cestujících. V devět nám řekli, že lístky se budou prodávat za dvě hodiny. Ale asi mysleli že až ve dvě. Lístky jsme měli nakonec až chvilku před čtvrtou hodinou odpoledne. Loď vyplula v sedm večer. Do Wadi Halfy jsme dorazili v úterý odpoledne. Odbavení na súdánské celnici bylo bez problémů. Tamní celníci měli dobrou náladu a byli velmi ochotní, milí a rychlí. Takže asi za hodinu jsme byli v Súdánu. Ve středu jsem se ještě musel nahlásit na policii a něco po půl desáté jsem z Wadi Halfy konečně vyrazil dál. Cesta vedla kolem Nilu do Dongoly a potom přes poušť do Chartúmu. Asi padesát kilometrů před Dongolou jsem potkal na kole nějakého Švéda. Napadlo mě, že ho vyfotím, jenže ouha. Foťák nikde. Takže zpět padesát kilometrů proti větru na místo, kde jsem předtím obědval. Ale foťák nikde. Zamířil jsem tedy zpět a na jedné objížďce jsem ho našel. Dal jsem ho do přední brašny a radši s ním teď spím i ve spacáku. Silnice a cesty jsou zde dobré. Široké a bez výmolů. Po lepších jsem na své cestě zatím nejel. Navíc je zde minimální provoz. Při dopravní špičce mě předjíždělo asi deset aut za hodinu. Jede se mi fajn a vše je v pohodě. Súdánci, se kterými jsem se setkal, byli milí a pohostinní. Nestalo se, že by mě nepozvali ke stolu na jídlo.

Chartúm 22.11.2009. Mějte se fajně. Robert

V Káhiře se mi povedlo naletět podvodnému prodavači. Když jsem přijížděl k hotelu, kde jsem se ubytoval, tak mi hned pomáhal s kolem a abych s za ním stavil. Druhý den ráno, když jsem šel do města, mě odchytil, nabízel čaj a jestli nechci papyrus. Nechtěl jsem. Snižoval cenu a když viděl, že opravdu nemám zájem, tak snížil cenu asi na 20 dolaru za 5 papyrusů. Tak tedy říkám, že jo, ale že musím jít vybrat peníze do bankomatu. „Můžeš platit i kartou, no problém. A dej si čaj“.

...až v neděli večer, když jsem se podíval na účtenku jsem zjistil, že mi z úctu zmizelo asi 10 000,- korun. Proste dokázal odvést pozornost, abych si nekontroloval, co vlastně podepisuji. A já ani nemel podezřeni. Jsem blbec naletěl….

Po převzetí pasu s vízem na ambasádě jsem frčel na jih. Asi po 180 kilácích, když jsem se zrovna rozhlížel, kde bych zakempoval, se objevila policejní kontrola. A kam prej, že jedu… Minya byla asi 70 km. Nabídli se, že mi budou dělat doprovod a jeli se mnou asi hodinu a pul. Pak je to asi přestalo bavit a naložili mě kolo do auta a zbývajících asi 50 km do Minye mě odvezli. I druhý den jsem měl za zadkem pořád nějaký policejní auto. Až teprve u Tina kolem čtvrté odpoledne mě propustili, ani jsem už tomu nechtěl věřit.

Ve středu dobrý, až zase na večer asi 30 km za Qenou jsem šel na večeři a přišel tam policajt a ptal se kam jedu. Řekl jsem, že na Luxor, přestože jsem měl už vyhlídlé místo na spaní. Poslali se mnou nohsleda, aby dohlídl, kamže opravdu odjedu. A navíc hlídali všechny mosty, i ty nejmenší. Když jsem chtěl třeba jenom zatočit, tak se za mnou hned rozeběhli a křičeli „Luxor, Luxor“ a ukazovali, kam mám jet. Tak jsem nakonec neplánovaně zakempl až asi 5 km před Luxorem.

Do Asuánu jsem přijel ve čtvrtek kolem 7 hodiny večer. Když jsem si hledal bivak, tak jsem se seznámil s Chodarim. Nabídl mi pohoštění a že prej si s ním a jeho kamarády můžu zakouřit marihuanu a hašiš. Oboji jsem odmítl a spal na zahradě. Dnes ráno jsem byl v přístavu zjišťovat, kdy jede loď do Wadi Halfa. Jede až v pondělí v 10 ráno. Tak mám tři dny čas. Když jsem se vrátil, tak na mě volal Chodari. Když jsem mu řekl co a jak, tak nabídl, že můžu spát u něj. Vypral jsem si dres a umyl se. Za celou dobu, co jedu, jsem nebyl tak špinavý, jako tady za 4 dny.

Robert

Zdar,
do Káhiry jsem přijel v pátek odpoledne a než jsem se městem promotal, tak bylo pozdě , abych na české ambasádě někoho zastihl. Navíc se tady v pátek nepracuje, takže si počkám až do pondělka.  V Jeruzalémě jsem úžasně zmokl a  prochladl, takže jsem se na jedné benzínce převlíkal a asi hodinu rozmrzal. Hnusota vydržela až do Hebronu, kde se už trochu vyčasilo a v Beer Sheve bylo konečně už hezky. Dojel jsem na křižovatku 45 km před hraniční přechod Nizzana a druhy den rano se k němu natěšeně vydal. Ale když jsem tam dojel, tak mi řekli, že tudy mohou projet jen kamiony. Takže zase těch 45 km zpět a dalších 200 km na jih. Tak jsem se rozjel a v Eilatu jsem byl něco po půlnoci. Ten den jsem najel 309 km. Následoval přejezd Sinaje, od Eilatu k tunelu pod Suezem to bylo 250 km. Zde jsem to trochu nevychytal se sluníčkem. Celou dobu jsem směřoval na západ a neměl mel pod sandálama ponožky, takže mám na levé noze puchýře. Jízda přes pouště mi vyhovovala spis v noci, protože to tolik nepálilo a byl pěkný chládek. Když vylezl měsíc, tak bylo i nádherně vidět. Cesta do Káhiry byla pohodička, jel jsem s větrem v zádech rychlosti okolo 30 km/hod.  Včeara jsem se dokonale vykoupal a zkulturnil a dneska jsem se zařadil do davu exotických turistu. Znamená to, že mě každý zdraví a nabízí svoje služby. Dokonce jeden človíček si myslel, že když mám delší světlé vlasy, tak nutně musím být na kluky a nechtěl si dát vymluvit, že o jeho služby nemam zájem. Musel jsem před ním utýct.  Na pyramidy se chci jít podívat zítra, dnes jsem jenom korzoval, odpočíval a jedl.

Robert

Dnes ráno se ozval Robert z české ambasády v Káhiře a potvrdil převzetí pasu s etiopským a súdánským vízem. Robert jede tak rychle, že jsme ho stihli doručit skoro na poslední chvíli. Ale alespoň si prohlídnul pyramidy a vyměnil brzdový špalíky na kole.

Zdar, tak vízum mám. Jsem zrovna na české ambasádě v Káhiře. A můžu to hrnout na jih.

Mějte se fajně!

Robert

Zdarec,

Projel jsem Sýrii, Jordánsko a teď jsem ve vesnici Azzua, nebo tak nějak, asi 15 km od Jeruzaléma. Dnes ráno jsem vyjel z Ammanu na hraniční přechod. Tam jsem skejsnul skoro 7 hodin. Pak jsem se jel vykoupat k Mrtvému moři a teď jsem tady. Najít zde nějaký veřejný internet bylo fakt těžký, navíc v pomalosti trhá rekordy.

Mějte se fajně

Robert

Cesta osamělého cyklisty vytrvalce vzbuzuje stále větší obdiv i řadu otázek. Tři nejčastější ho zastihly v Izraeli.

Baví Tě to ještě?

Baví, pokud zrovna neprší a nefuní silný protivítr, což je teď, ale skoro furt, tak si to užívám, co se do mě vejde.

Jak řešíš noclehy?

Se spaním je to veselejší, v Homsu jsem spal v hotelu. Po havěti všelijaké jsem raději nepátral. Ale bylo to zase laciný. Jinak přespávám, kde se dá, pod mostem, v rozestavěném baráku, ve starým baráku, tak nějak kdekoliv...

Je už tepleji?

Co se týká teploty, tak ráno a večer bývá chladno, ale a přes den to je dobry. Co jsem vyjel z Turecka, tak mi asi celý jeden den nepršelo. jinak je tak nějak hnusně stále.

Zdar, jsem  zrovna v Ceyhanu, což je asi kilometr za Adanou.

Pokud bych mel nějak zhodnotit uplynulých 5 dní, tak asi takhle: Výjezd z Istanbulu a dojezd do Bolu v pohodičce. Za Bolu začaly kopce a silný protivítr. Ten trval až do včerejška, kdy jsem dojel do vesnice Ulunkisla. Celou dobu proti větru a závěru byl 15 kilometrů dlouhý kopec. Samozřejmě s větrem ve tváři :-(

Zato dnešek byl za odměnu. Jenom jeden pořádný kopec a pak to padalo až do Adany. Cesty jsou tady na jihu o poznání zanedbanější a rozbitější než na severu a to jedu převážně po hlavních tazích. Mějte se fajně  a já jdu na večeři a  najít si spaní.

Robert

Zdar, samozřejmě to bylo Orjachovo. Ale teď jsem v Istanbulu a užívám si ruchu velkoměsta. Co se týká deště, tak nejhorší byl průjezd Rumunskem. Celou dobu zima a déšť. Dokonce jsem i využil teplých radiátorů v jednom motelu asi 15 km před Orsovou. Koukali na mě jak z jara a nechápali, proč v takové slote jezdím na kole.

V Bulharsku se ozývalo kolo a to tak, že na něm vrzalo úplně všechno, co se točilo,.. i náboje. Příjezd do Istanbulu byl snad ještě horší než před dvěma lety. Autobus vlevo, autobus vpravo a mezi tím asi 20 cm prostoru. Nakonec, abych z toho unikl, jsem se zamotal. A když jsem se ptal nějaké slečny kudy se dostanu na Taxım square, tak mi řekla abych raději sedl na pouličku. Jsem se asi 5 km svezl autobusem. Původně jsem se v Istanbulu nechtěl moc zdržovat, ale musím dát trochu dohromady kolo. Po tom deštivým sajrajtu dostalo pěkně zahulit.

Jinak díky moc za podporu. Snažím se vyjíždět před svítáním a bivak většinou hledám už za tmy. Průměrná rychlost na kole, co ukazuje computer, se pohybuje kolem 21-23 km/hod.

Mějte se fajně. Zítra budu opět pokračovat. Teď si jdu užívat.

Robert

Jo, ještě ty slíbený kilometry: 1753

Pátý den od startu (pondělí 19.10.) jsme navečer očekávali slíbenou zprávu. Robert se ozval až v deset večer našeho času:

Zdar jsem v Orsachově hned za hranicema s Rumunskem. Neprselo jeden den v Madarsku. Jinak furt. Uz ani nevim co je to jet v suchu. Najeto 1114 km.

Pohledem na mapu to vypadá, že se Robert v názvu asi upsal. Pravděpodobně se nachází v bulharském městě Orjachovo (Оряхово) 6700 obyvatel na severozápadě země, v oblasti Vratsa. Najeté kilometry znamenají denní průměr 222,8 km, což je vzhledem ke zdržení prvního dne v Brně a nepřízni počasí dost, dost dobry. :)

Robert telefonuje z Brna a hlásí první komplikaci. Súdánské vízum, které měl po cestě převzít na Student Agency, není dosud vyřízeno. To byl i důvod předchozího oddalovaní termínu odjezdu. Dál se čekat nedá, akce začala a tak mu budeme muset pas s vízem nějak dopravit do Damašku nebo Káhiry....

Nechystá se náhodou někdo ze čtenářů třeba do Egypta? Kdyby fakt jo, tak se ozvěte na horizont.cz@seznam.cz nebo 723 091 241.

Dnes se Robert vydal do Afriky. Na okolních kopcích sněžilo a před prodejnou Kola Novák se blýskalo. Nešlo o nepředvídaný zvrat počasí, ale o záblesky fotoaparátů přítomných novinářů. I někteří kamarádi si přivstali, aby se přišli rozloučit. Robert rozdával rozhovory mediím a ostatní se těšili na jeho odjezd, aby mohli jít zase rychle zpátky do tepla. Někteří se pokoušeli zahřát potěžkáním jeho brašnami ověšeného kola. Odhad 45 až 50 kg. S rozedněním Robert nasedl na kolo, vykroužil několik zahřívacích koleček pro objektiv kamer a fotoaparátů a zhruba v 7:30 hodin skutečně odjel s příznivým větrem v zádech přes Adamov a Brno do Afriky. .

Osamělost a nejistota, únava, zima, horko, nedostatek pitné vody, prach, protivítr, hluk, smrad z výfuků, bezohlednost řidičů, nepokoje pramenící z politické nestability, bandité či úřednická byrokracie. Na druhé straně tohoto zcela jistě neúplného výčtu stojí obrovská výzva zkoušky vůle, fyzické a duševní připravenosti. Na podniky (pro mnohé „šílené“), o niž lze bez nadsázky hovořit jako o extrému, jsme u Roberta už zvyklí. Ve čtvrtek 15.10. v 7:00 od prodejny Kola Novák v Blansku vyjíždí na kole, sám bez jakékoli podpory, směr AFRIKA! Cílem je vrchol nejvyšší hory kontinentu (Kilimandžáro 5.895 m).

Aktuální zprávy z průběhu akce budeme zveřejňovat.

Rozhovor

Kdo je Robert Šamonil

Ahoj vsichni, zasilame posledni zpravu z nasi cesty. V Garwhalskych Himalajich jsme stihli dva treky, oba velice zajimave. Ten prvni nebyl nijak narocny. Vedl k jednomu z nejposvatnejsich hinduistickych mist - k horkym pramenum reky Yamuny. Pri tom druhem jsme uz museli prekonavat sedla ve vysce 4000 m. Najmuli jsme si horskeho konika na neseni nasich velkych batohu, ale i tak to nebylo uplne lehke. Z udoli reky Yamuny jsme pres hory presli do udoli reky Gangy. Prochazeli jsme krasne horske vesnicky, videli zasnezene vrcholy Bardarpunchu, zazili velmi promenlive pocasi. Nyni jsme uz v suchu, teple a pohode privetiveho mestecka Uttarkashi. Moc casu uz nam nezbyva, pomalu se budeme vracet do Dilli a uz se tesime domu.

Alena a Dany

Ahoj vsichni, jsme zase po nekolika dnech na netu...

Ahoj vsichni, dnes naposledy zdravime z Port Blairu. Andamany jsou krasne, ale nektere veci jsou zde opradu velmi obtizne. Bohuzel prave dokumentace zivota zdejsich puvodnich obyvatel {fotografovani, filmovani], je asi nemozne pro bezneho navstevnika. Vyridit specialni povoleni se nam nepodarilo i pres veskere usili a nezistnou pomoc naseho noveho mistniho kamarada. Bileho cizince tu nikdo neprehledne a je mnoho mistnich, kteri informuji vsudepritomne policisty. Mnoho zajimaveho jsme se dozvedeli a zazili, ale tech mene prijemnych veci uz mame plne zuby a tahne nas to hor. Zitra odletame pres Kalkatu do Dilli a odtud mistni dopravou do Himalaje. Vychodiskem pro nas planovany trek bude Dehradun - misto, odkud vyrazil na svou cestu do sedmileteho exilu v Tibetu Heinrich Harrer.

Alena a Dany

Ahoj vsichni, jsme zase po nekolika dnech na netu...

Ctyri dny ted byly destive - obdobi monzumu jeste neskoncilo. Prutrze maracen stridaly vytrvalou monotonost drobneho deste. Nic vetsiho se nedalo podnikat. Presto jsme absolvovali prvni jizdu po silnici Andaman Trunk Road, ktera protina uzemi rezervace Jarawu. Kmen Jarawa byl az do roku 1998 k pristehovalcum nepratelsky. Cesta {vede napric celym Velkym Andamanem] byla budovana od roku 1973 bez jejich souhlasu a jiz drive jsme cetli zpravy, jak se dodnes stava, ze bojovni Jarawove po projizdejicich autech strili z luku a hazi kameny. Ze cesta probiha za prisnych bezpecnostnich opatreni za ozbrojeneho doprovodu. Nic takoveho se ale nekonalo. Opravdu jsme nahate Jarawi videli, ale z naseho jedouciho autobusu je neslo vyfotit ani filmovat. Navic je jakykoliv kontakt s nimi prisne zakazan na coz dohlizi policiste. Jarawove jsou znami tim, ze miluji cervenou barvu. Pro setkani s nimi mame pripraveny darky, ale tentokrat zustaly nevyuzity.

Ale nastesti i za deste je v okoli Port Blairu co delat. Vystoupili jsme na nejvyssi kopec Jizniho ostrova Mt.Harriet, navstivili ostrov Ross se zarustajicimi rozvalinami britskeho osidleni. Dnes to vypada s pocasim jiz lepe. Zitra mame v planu podruhe podniknout cestu po ATR, tentokrat malym autem.

Alena a Dany

Posilame prvni zpravu z cesty na Andamanske a Nikobarske ostrovy. Po priletu do zdejsiho hlavniho mesta Port Blair, jsme bez problemu ziskali permit, kde jsou vyjmenovany ostrovy, ktere je povoleno navstivit. Stejne jako pri predchazejicich expedicich, jsou centrem naseho zajmu Negrite - posledni zivi svedkove praveku. A ti zdejsi jsou opravdu ze vsech nejmensi a nejcernejsi :-} Nase patrani zacalo na ostrove Little Andaman vzdalenem 120 km od Port Blairu. Na miste jsme vsak zjistili, ze pro cizince je zcela nemozne ziskat povoleni k navsteve kmene Onge v rezervaci na Dugong Creeku. Presto se nam podarilo zahlednout 6 Ongiju v nemocnici v RK Puru. Prave se tam narodil nejmladsi prislusnik tohoto kmene, ktery v tuto chvili cita pouhych 96 osob. Svoleni k filmovani a foceni jsme vsak nedostali. Samotny ostrov je opravdu nadherny a turistikou zcela nezasazeny. Pet dni jsme zde stravili poznavanim liduprazdnych piscitych plazi, koralovych utesu a hlavne zivota mistnich lidi. Drive ostrov o delce asi 50 km patril jen Ongijum, od sedesatych let minuleho stoleti byl ale otevren pristehovalcum. Jsou to Nikobarci a hlavne Indove {Madarasi, Bengalci atd..}. Je zde bezpecno, levno a vedro. Teplota more urcite pres tricet stupnu. Nyni jsme zpet v Port Blairu, kde je zrejme jediny {a strasne pomaly} internet. Zitra se chystame podniknout vypravu po nove vybudovane silnici, ktera prochazi uzemim rezervace kmene Jarawa.

Alena a Dany

Takový byl odměnou pro vítěznou partu zlatokopů na vodácké základně Soběšín na břehu řeky Sázavy nedaleko Českého Šternberka. Zlatá horečka se stala námětem etapové hry letošního letního tábora. Obdobné tábory naše sdružení pořádá každoročně od roku 2000. Jsou to akce v rámci projektu prevence kriminality „DOBRODRUŽSTVÍ 2009“, jehož náplň zahrnuje outdoorové aktivity v průběhu všech ročních období. Je cíleně zaměřen na rizikové skupiny mládeže, děti z evidence kurátorů pro mládež, u kterých končí často touha po neobyčejných zážitcích  pácháním trestné činnosti či zneužíváním návykových látek. Projekt si klade za cíl, být alternativou represivně administrativním opatřením. Ukazuje, že speleologie, horolezectví či vodáctví mohou být i vhodnou prevencí negativním či kriminálním jevům.  V prostředí akcí v přírodě a kolektivu přináší program nevšední zážitky a prostor pro sociální učení k získáním důvěry v sebe a ostatní lidi. Do konce roku ještě proběhnou víkendy v lanovém centru v podhůří Jeseníků a na koních na nedalekém ranči Kameňák.

celý článek ...

Je léto a ani my nebudeme sedět doma. Tedy ne, že bychom jindy seděli, ale v letě se chystáme na ty větší akce. Nejaktivnější je určitě všestranný Robert. To, co stíhá jen tak mimochodem, třeba i ve všední dny v jeskyních, by jiní za velké akce považovali (fotka, ale z krasu není - to si odskočil do Albánie). Nejbližším společným podnikem bude letní tábor pro zlobivé děti na vodácké základně na Sázavě u Českého Šternberka. Potom už vyrazíme do světa. Projekt „První lidé“ bude mít své pokračovaní na Andamanských ostrovech. Dany a Žákajda na průzkumnou cestu za dokumentací současného života posledních lovců a sběračů odlétají v srpnu. Do Karibiku přesněji do Dominikánské republiky má namířeno Zdenda s Renatou, ale nejodvážnější cestu podnikne opět Robert. Sólovou cyklojízdu z Blanska pod Kilimandžáro plánuje zakončit výstupem na nejvyšší vrchol Afriky.

Mezinárodní horolezecký filmový festival v Teplicích nad Metují zůstává (v rozrůstající se nabídce rychlokvašených fesťáků) klasikou s výbornou atmosférou akce uprostřed krajiny pískovcových skal. Vidět zde svůj film na plátně je určitě příjemné a povedlo se i letos! Do soutěže bylo přihlášeno 60 filmů ze 16 zemí: Brazílie (1), Černá hora (1), Česká republika (15), Francie (6), Itálie (2), Kanada (3), Německo (7), Polsko (7), Rakousko (1), Slovensko (6), Slovinsko (1), Španělsko (2), Švýcarsko (2), USA (2), Velká Británie (3), Venezuela (1). Výběrová komise vybrala 32 filmů a naše „Rwenzori - Kolébka mraků“ je mezi nimi. Více o festivalu na www.horolezeckyfestival.cz

Měsíční hory, Deštné hory, Kolébka mraků… to jsou výstižné názvy pro pozoruhodné pohoří na hranici Ugandy a Konga, které mnozí považují za nejkrásnější místo kontinentu. Pro svou obtížnou dostupnost patří i ke sportovně nejhodnotnějším horám v celé Africe.

Rejža“ Honza Popelka se skupinou osvědčených spolupracovníků (hudba Zbyněk Petržela, mluvené slovo Jiří Šindar) dokončil dokument z výpravy do hor Rwenzori. Alena Žákovská a Milan Daněk zaznamenali unikátní rozmanitost přírody i ústup ledovců. Jak dopadl pokus o výstup na nejvyšší vrchol v blízkosti rovníku se dozví návštěvníci našeho „Rajbasu“ i dalších festivalů.

Z vrcholu krkonošské Černé hory ve výšce 1.299 metrů nad mořem se rozběhne štafeta běžkyň směrem z kopce ku pivovaru Černá Hora. Běh a s jízdou na kole na trase o délce 220 kilometrů bude střídat čtveřice matek veteránek Alena Žákovská, Irena Antošová, Vilma Podmelová a Zdeňka Komárková.

Akci podporuje pivovar a doprovodné auto slibuje občerstvit pivem příchozí běžce, kteří se přidají třeba jen kus cesty. Doběh je naplánován na akci Pivní máj (sobota 2.5.)

celý článek ...

Ředitel kulturního domu ve Veselí nad Moravou Mgr. Marcel Římák v pátek 27.března zahájil výstavu fotografií Bambuti a nestalo se tak za zvuků divošských tamtamů. Při harmonice zazpívali domácí folkloristé manželé Smutní, rodiče autorky Aleny Žákovské. Nechyběla ani projekce stejnojmenného filmu. Po Blansku, Praze, Brně, Kopřivnici a Trenčíně, zůstávají fotografie o životě konžských Pygmejů do 19.dubna 2009 k vidění ve Veselí nad Moravou.

Do Zábřeha na WELZLOVO FILMOBILE jezdíme rádi už jen pro skutečnost, že je konáno na počest legendárního Jana Eskymo Welzla (*15.8.1868, Zábřeh, + 19.9.1948, Dawson City) - známého to dobrodruha, lovce, zlatokopa, náčelníka Eskymáků, vynálezce a nejvyššího soudce na Nové Sibiři. O to víc potěší, že jsme se z tohoto festivalu cestopisných dokumentů, kde jsme s filmem soutěžili již počtvrté, ani tentokrát nevrátili s prázdnou.

celý článek ...

Návštěvníci našeho webu určitě zaznamenali, že se zde v poslední době objevovalo méně aktualit než bylo dříve obvyklé. Neznamená to, že se nic neděje. Naopak. Fesťák si však vyžádal založení samostatného webu. Webmaster festivalových stránek Vojta Jahoda se naprosto osvědčil, takže spolupráce trvá nadále a dokonce jsme se domluvili i na převzetí správy tohoto webu. Dosud se o něj staral Petr Stříbrcký, kterému tímto už nebudeme ubírat času pro focení a další jeho aktivity. Samozřejmě Petrovi za odvedenou práci moc děkujeme a těšíme se, že jeho fotky uvidíme nadále i zde.

Aktuality z činnosti Sdružení Horizont, o.s. můžete tedy nadále sledovat na adresách www.horizont.bk.cz (expediční činnost a její prezentace), www.festivalrajbas.cz (dění kolem festivalu) a www.kolanovak.cz (extrém tým Horizont Kola Novák Blansko).

Web 10. ročníku Rajbasu se rychle plní. Festival filmů, setkání a dobrodružství proběhne 21.-23.11.2008 a zase nepůjde jen o pasivní čumendu na program besed a filmových projekcí. Ale i ty projekce budou stát určitě za to. Uzávěrka filmové soutěže OKEM DOBRODRUHA se blíží, svůj nový film představí Steve L. Lichtag, účast přislíbil horolezec Dodo Kopold, polárník Mirek Jakeš, záhadolog Ivan Mackerle, potápěč Richard Jaroněk, speleolog Marek Audy, mořeplavec Rudolf Krautschneider a řada dalších. Hlavní mediální partner je magazín Lidé a Země a jeho šefredaktorka Lenka Klicperová přijede povyprávět „Jak žijí na cestách cestovatelky“.
www.festivalrajbas.cz