Zpráva č.4 - Žijí dál v pralese

Loei   24.7.2015

Území, které obývají Mlabri rozděluje státní hranice. Dostat se přes ní znamenalo ujet pořádný kus cesty. K legálnímu přechodu jsme museli na úplný sever Thajska a odtud dva dny lodí po řece Mekong do krásného města Luang Prabang. Teprve odtud jsme mohli cestovat směrem do provincie Sayabouly. Laos je ve srovnání s Thajském zaostalá země, což však současně znamená, že jeho příroda je daleko zachovalejší. Zjistili jsme, že národní park Nám Phui, jehož pralesy jsou domovem Mlabri, není otevřen pro turistiku. V další cestě nám naštěstí nikdo nebránil. "Žijí jak zvířata v pralese," vyprávěl s nádechem obdivu či senzace majitel hotýlku, ve kterém jsme se ubytovali. O existenci Mlabri se tady všeobecně ví, ale bylo těžké najít někoho, kdo by poradil, kde je hledat. Postupně jsme ale získávali serióznější informace. Asi před dvěma roky je vláda usadila do dvou táborů někde mezi vesnicemi Nam Ngin a Na Kong. "To jste měli přijet někdy v lednu nebo v únoru. Teď v obdobi dešťů jsou cesty nesjízdné. Dostat se dál je velmi obtížné," odrazovali nás na úřadě. Ukázali nám však zajímavou knihu. Byl v ní popsán vůbec první výzkum života zdejších Mlabri. Provedl ho teprve roku 1999 francouzský antropolog Laurent Chazee. Celé dva roky zde zkoumal život posledních 22 nomádských obyvatel pralesa. Knihy mají bohužel jen jediný výtisk, není na prodej. Nikdo nám, přes zjevnou ochotu, nedokázal poradit, kde je hledat. Přesto pokračujeme dál. V okresním městě Ban Nam Phui je už velmi obtížné najít někoho, kdo umí anglicky. V kulturním středisku se domlouváme rukama nohama. Snaží se pomoci. Podrobnější mapu však nemají. Internet nefunguje. Navíc prší stále víc. Do vesnice Na Kong vede asfaltová silnice. Jedeme dál. Někde blízko už Mlabri mohou být. Kolem je prales a prší a prší. Stojíme u cesty a když kolem projíždí dodávka musíme vypadat hodně ztraceně. Zastavuje a někdo z ní volá, zda-li potřebujeme pomoc. Nabídka svezení až do Thajska zní lákavé. Nemáme moc času na rozmýšlení. Lezeme i s batohy na korbu a vzdáváme to. Odjíždíme a možná právě jen někde nedaleko od těchto míst jsou lidé, pro které je okolní promáčený prales poskytující potravu, svobodu a mír, tou nejdůležitější hodnotou.