Nastalo jaro. Vlivem dešťů a tání sněhu stoupla podzemní hladina vody, a ta naplnila řadu tůní v našich lužních lesích. Než voda vyschne, trvá to někdy jen pár týdnů, někdy pár měsíců. I v louži s nejkratší životností se to ale už po několika dnech hemží životem.

Na dně čekají mnohdy i několik let vajíčka listonoha jarního (Lepidorus apus) a žábronožky sněžní ( Eubranchipus grubii ), aby prožily svůj krátký život. Jakmile voda dosáhne teploty 0 ˚ C, začínají se žábronožky líhnout. Listonohové potřebují pro svůj vývoj teplotu 10 ˚ C. Tento náskok umožní žábronožkám vyrůst a vytvořit potomstvo. Poté je draví listonohové sežerou nebo teplota vody stoupne natolik, že umírají. Zůstávají po nich jenom vajíčka (laboratorně bylo prokázáno, že vajíčka žábronožky dovedou čekat až 30 let a navíc se nelíhnou všechny najednou). Vajíčka jsou vlivem povodní, vodních ptáků a jiných zvířat šířena do dalších tůní, mnohdy desítky či stovky kilometrů daleko.

Tato dokonalá adaptace umožnila přežít těmto živočichům z dob dinosaurů až do dnešních dnů. Bohužel dnes je rozloha našich lužních lesů velmi malá a používání agrochemie je pro přirozený výskyt tĕchto živočichů v posledních desetiletích velkým problémem. S listonohy se můžeme vzácně setkat na horních tocích Moravy a Odry, případně na soutoku Dyje s Moravou. Já jsem se za listonohy vydal v půli dubna do Litovelského Pomoraví. Suché jaro mi moc nepřálo. Řada tůní byla již vyschlá. V jedné z nich jsem měl ale štěstí! Objevil jsem spoustu žábronožek a nakonec i pár listonohů.