|
Fiů, fiů, už třetí den fučí vítr o síle 8 - 13m/s. Posloucháme to úpění celé dny a jsme uzavření v teple
základny. Většinou se plní úkoly odložené právě na tyto chvíle. Místa v laboratořích jsou plná vědců, kteří
zpracovávají již dříve nasbírané vzorky. Ven se chodí jen za účelem pořízení fotky či jen na velmi krátkou procházku,
aby si uvědomil, v jakém komfortu si zde žijeme.
Byli jsme s profesorem Milošem na průzkumu, kam až se otevřelo moře. Neodneslo nás to, ale pochod proti větru byl velmi namáhavý.
To si pak člověk sakra váží teploučka základny a všechny vymoženosti, které tam máme. V pátek od rána je ale zataženo. Nic jiného
nezbývá, než dlít na stanici. Každý má však práce dost a dost. Prohlížím nematody a izoluji je z půdy a vegetace, provádím zkoušky
na lidské krvi. Bára třídí rozsivky, Káťa kultivuje výtěry z tuleňů a stěry z vlhkých ploch. Luděk pozoruje řasy, Miloš určuje veškerou
flóru. Technici z dovezených desek skládají nábytek. Do pokojů se přidávají postele, stolky, a tak tady bude trochu těsněji. Fiů, fiů do
toho fučí silný vítr, který už dovede i trhat vrtule, tak se raději musely odklonit. Ta nová pomáhá dodávat další energii do baterek a na
ohřev vody. Vědělo se, že přijde vichřice už tři dny dopředu, takže kluci ji nově nainstalovali, aby mohla dodávat další energii už k těm
stávajícím. Ale stačilo pár hodin a nová vrtule se zlámala. Odvezeme ji zpátky domů k reklamaci. Škoda, nebude více energie a větší komfort
k vaření.
„11,6 …“ čtu na měřiči síly větru. Za chvilku je to už 15m/s. Abych si to užila, šla jsem ven fotit. Během té krátké chvilky mi
zmrzly ruce. Ale v předsíňce se daly rychle rozmrazit. Na teploměru mínus 3 ale pocitově prý tak minus 19. Dnes na večeři bramborák a
hovězí stejk. Každý den se tu vaří dokonalé jídlo. Služba, to jsou vždy dva vybraní lidé z kolektivu, se chce pokaždé blýsknout.
Kam to půjde dál nevím. Vždyť nic jiného už ta dvojice už nedělá, než tráví veškerý denní čas v kuchyni.
Teď po tři dny odpoledne i navečer a až do pozdních hodin vítr fučí a přehazuje sem tam kvanta sněhu.
Stanice je už zavalena. Okna do poloviny zafučená, proto propouští méně světla než dříve. Obvykle do
dvou je zcela světlo. Dál už nevím, protože později jsme ještě nešli spát s výjimkou prvního dne, kdy
jsme na základnu přiletěli vrtulníkem a musely se všechny přivezené věci poskládat dovnitř. To byly tři
hodiny a ještě mohl člověk venku číst z knihy. Ale to přece jen už uběhlo dalších 12 dnů. Trávíme už tři
týdny v uzavřeném kolektivu na uzavřených místech bez zpráv, bez rodiny, bez našich obvyklých přátel. Nezdá
se to, ale postupně na nás začne doléhat smutek. Každý se tomu nějak brání. Zabránit nepohodě je i úkolem
našeho náčelníka. Je drsňák, ale má velký smysl pro humor. A také pro odpovědnost. Splnit všechny úkoly,
které jsme si, jako expedice zadali, ale také dovézt nás v pořádku domů. My ale také máme určité povinnosti
a musíme dodržovat pravidla, která jsou tady někdy i přísná. Je zde určité omezení čerpání energie, vody, jídla.
Všichni se ale podvolili a ctí všechny zákony. Je dobré být se všemi v souladu. Jedině tak nebudeme smutní a
oddálíme přicházející splíny.
Žákajda
|
