Taková je Antarktida…

James Ross Island  16.02.2015

Od půl desáté ráno do šesti večera jsme pochodovali na Monolith Lake a zase zpět. Neustále v pohybu jen s malou přestávkou na oběd. Vyrazili jsme společně s Milošem na vzorky daleko za hradbu hor a meset, které obklopují naši základnu. Přešli jsme nejdříve sedlo Crame Col a sestoupili do Abernety Walley. Bylo půl dvanácté, když jsme si to namířili přímo k jezeru s rizikem, že potok Abernety Creek, no, spíše už řeku, nepřejdeme. Ještě se nám to podařilo. Vody bylo nad boty, ale kalhoty vodu udržely. Hůlky se hodily. Pak jsme postupovali přímo až k jezeru a přitom ještě přebrodili několik menších potoků a bahnišť. Hlouběji v údolí jsme začali nacházet uhynulé tuleně, kteří se sem doplazili v naději, že doputují k otevřenému nezamrzlému moři. Mířili správně, ale neměli už sílu… Teď už byly v různých stádiích rozkladu, vhodný materiál pro vědecké výzkumy. Jejich těla jsou různorodě zachovaná. Nejlepší mají ještě na sobě kůži a jsou vysušení jako mumie. Odolávají tak nejvíce okolním podmínkám. Jiní byli už rozežráni od skují, jejich otevřená těla hůře odolávají. Z některých už zmizel veškerý biologický materiál a zůstaly jen kosti. Obnažené kostry trčí hrůzostrašně v krajině. Naše biology zajímají kolonizované mumie. To jsou mrtví tuleni, jejichž zbytky těl se staly výživovým podkladem pro vznik a růst rostlinných společenství, např., mechů, lišejníků. Mikrobioložka Katka nad takovými jásá, z těchto zbytků může izolovat zajímavé bakterie. Pomalu jsme se přiblížili k velikánům Lookalike Peak a Margaret Peak. Za nimi už končí sféra odkryté země a začíná ledovcový pokryv. Z našeho směru se však pod těmito skalnatými štíty rozprostírá velké jezero, kde se v místech obrovských balvanů nachází pilotní místo k mnoha výzkumům. Miloš si zde odebíral vzorky různých rostlinných materiálů. Já nasbírala mechy na izolaci nematod. U jednoho z obrovských balvanů jsme si udělali krátký odpočinek. Najedli se a vypili čaj. Nastala doba k pochodu zpět. Teď už jsme nemohli jít přímočaře. Všechny ty potoky bylo nutné obcházet, spolu s teplem v odpoledních hodinách stoupla hladina vod. Před námi se objevil takový nenápadný potok přerušený písčinou. Dala jsem Milošovi svůj foťák, aby mě vyfotil při jeho překonávání. A pustila se do vody. Prvních pár kroků, voda se dostala až nad lýtka, pak písčina. Druhý brod už měl být pohoda. Jenže nečekaně silný proud udeřil tak, že jsem krátce zavrávorala a vzápětí padala hlavou dolů. S vytřeštěnýma očima. Ruce v rukavicích svírající hůlky se dotýkají dna, obličej hladiny a celé břicho i stehna se ocitají pod vodou stejně jako taška od foťáku s objektivem. Na chvilku jsem strnula překvapením, ale jen na nepatrnou vteřinu, pak jsem se zvedla a skokem dosáhla břehu. Stála jsem na něm, adrenalin v krvi, a dostala záchvat smíchu, jak jsem tu koupel nečekala. Miloš jen překvapeně mžoural očima. Bylo vidět, že měl obavy, které jsem svým smíchem rozptýlila. Zeptal se, jestli jsem pořádku a pak také přeskočil potok, jen s větším úspěchem. Ve foťáku mám tak svůj heroický výkon zaznamenán. Jen ten okamžik ve vodě chybí. Miloš říkal, že v tu chvíli přemýšlel, jestli do té vody má za mnou skočit. Že fotil a neskočil asi zachránilo můj foťák. Na stanici jsme došli včas na večeři. Byla jsem pěkně zničená, vždyť jsme ušli 29 km. Dlouho jsem ještě obcházeli Abernety Creek až k ledovci, z něhož ústil a cesta do sedla Crame Col proti studenému větru byla velmi obtížná.. Ale taková je Antarktida.
Žákajda