Celé prázdniny jsem toho moc nenaběhala. Tábor, expedice, dovolená s dětmi, takže pravidelnost v běhání ustoupila. Ale přiblížilo se září a a s ním hrozba, že Masakr nedám stejně dobře, jako minulý a předminulý rok. Ty předcházející výsledky byly závazkem, který dával výzvu opět začít s pravidelnou běžeckou přípravou. Začala jsem tři týdny před závodem něco pořádnějšího dělat. Také série závodů Hraběnka cupu – seriálu běhu do vrchu mě měly také posílit. Letošním cílem a taktikou pro úspěch na Masakru bylo opět vyběhnout všechny kopce. Ale ouha, v úterý v noci, po třetím Hraběnčině běhu, mě začalo bolet v krku. A ráno už jsem věděla, že je zle. Když na mě vleze nemoc, pak, díky mé slabší imunitě, trvá déle, než je běžně obvyklé. Celý den mi bylo zle, cítila jsem se slabá, bolelo v krku, teklo z nosu, prostě typická viróza. Napadla mě však spásná myšlenka. Od večera jsem do sebe cpala v domácí lékárně objevené occilococcinum- antivirové homeopatika. A ve čtvrtek do lékárny pro nové. Od středy žádný pohyb, ani každodenní ranní sedy, posilovna, natož běh, nic než pomalá chůze, horké čaje, hodně citronové šťávy. Nevzdávala jsem to. Ve čtvrtek jsem vedla odchyty hlodavců v Moravském krasu a spala na chatě se studenty, což byla velká zodpovědnost. Ale přestože jsme lítali po lese, kladli a sbírali pasti, tak jsem se v pátek cítila líp. Pro posílení sebevědomí jsem si jela ještě večer pro startovní číslo. Snad se do rána doléčím. Na startu mám velké pochyby o tom, zda to zvládnu, o času raději nepřemýšlím. Dobrou náladu mi dodává setkání s milými soupeři a soupeřkami. Velké množství závodníků už znám z MUMu a jiných ultramaratonů, z blanenské ligy i brněnských závodů. A na startu vidím i mou studentku Marušku Milíčkovou, která sice běhá skvěle, ale jsou to tratě od 1500 do pětky. Chce to také zkusit. Očekávala jsem, že to možná nezvládne a ke konci se zadře. Moji milí kamarádi mi dodávají radost, a z toho pramenící sílu a odhodlání jít do toho a co nejlíp. No, nebylo to lehké. Svůj záměr jsem splnila a všechny kopce vyběhla, kromě jednoho místa, kde se to nedalo kvůli úzké stezce. Po trase jsem předběhla čtyři ženy a dostala jsem se na celkovou pátou pozici. Vybíhání kopců mi pomohlo i k předběhnutí mnohých mužů. Nejlépe jsem si vedla v polovině trasy. Nejhorší byl pak úsek do Útěchova. Bolely mě už hodně nohy a pociťovala jsem nedostatek energie. Spíše jsem se šourala než běžela a jen očekávala, kdo z těch holek mě předběhne. Tady mi pomohl gel. Cestou do Soběšic jsem se postupně zase vzpamatovala. V cíli mi změřili čas 7 hodin 32 minut tedy o 18 minut horší, ale bylo by hříchem být nespokojená. Všichni jsme se radovali ze získání krásné železné medaile. Bylo to krásné odpoledne.

Maruška doběhla z žen celkově první a usmívala se, jakoby to pro ni nic nebylo. Druhý den v práci, při testu, kdo z nás lépe sejde ze schodů, však ohýbala nohy mnohem hůř, než já.

Brněnský masakr je výstižný název pro krásný, ale náročný běžecký závod, který se odehrává v náročném terénu na sever od Brna. Běžce čeká 63 km s převýšením 2180 m. Začíná se přes zalesněný masív Velké Baby, následuje Babí lom, trať klesá k řece Svitavě do Adamova a zase prudce stoupá až k Novému hradu. Dalším bodem je Máchův pomník a zase zpět do Adamova odkud zase prudce do kopce k Alexandrově rozhledně, přes Babice opět až dolů ke Svitavě a zase nahoru na Řícmanické arboretum, Bílovice, Útěchov, Jehnice a zpátky do Brna.

Žákajda

už jen par stovek metrů do cíle

radost v cíli

a na bedně