Po ukončení pátrání po Mlabri v pralesích Laosu nám ještě zbývalo pár dnů v Thajsku do plánovaného odletu domů. Zamířili jsme na zdejší druhý největší ostrov Ko Chang, který jsme si vybrali hned z několika důvodů. Především je dobře dostupný z Bangkoku (320 km) a jeho hornatou krajinu pokrývá deštný prales. Navíc zde také zúročíme dosavadní braní antimalarik, protože je to jedna z mála malarických oblastí v Thajsku. Vypadalo to na snadný a prý i romantický a dobrodružný výlet. Říkali jsme si, že ostrov, od severu k jihu dlouhý 30 km a široký od východu na západ 8 km, bude dobrým cílem pro několik dnů dovolené. Takové, co běžné turisty přitahuje představou průzračného moře, bílého písku, štěbetajícího ptactva, drzích opiček a nedotčeného pralesa.

Nuda opuštěných pláží
Cestu z Bangkoku do Tratu jsme prospali v pohodlném autobuse, ještě za tmy nastoupili na palubu trajektu a cestou na ostrov zažili krásný východ slunce. V období dešťů moc turistů k moři nejezdí, na lodi odhadem nejméně pro dvě stovky pasažérů nás jelo ani ne deset. Ko Chang prý je teď klidným místem a zeje prázdnotou prý neopodstatněle. Lze sice počítat, že může zapršet každý den, ale prý nikdy neprší dlouho či celé dny. Avizovaná levná doprava nespočtem taxíků čekajícím v přístavu, ale ideální nebyla. Běžně jezdí a zastavují na znamení, turisté nastupují a vystupují. Jenže teď jsme tu byli sami a žádný z taxíků nechtěl odjet, dokud se nenaplní nebo mu nezaplatíme cenu, jako by plný byl. Nemínili jsme, po zkušenostech z jinde příjemně levného Thajska, platit takhle přemrštěnou cenu a poodešli k silnici stopovat. To je zde činnost tak neobvyklá, že nám jedno auto zastavilo. Asi ze zvědavosti, co ta mávající trojice s velkými batohy chce. Auto bylo v kabině i korbě zaplněno početnou rodinou. Nejvíc místa na korbě přitom zabirala velká klec se dvěma bojovými psy. Přesto souhlasili, že nás svezou. Jenže tím se auto tak přetížilo, že nedokázalo vyjet do nedalekého kopce. Nakonec jsme se však do rušného centra, podél Hat Sai Kaew čili Pláže bílého písku, přece jen dostali. Zde si nebyl problém vybrat z široké nabídky ubytování, podle vzorce, čím blíže k vodě, tím dražší. Všude prázdno a možnosti mimosezonních slev. Nabídka atrakcí začíná trekem na slonech, výletem na čtyřkolkách nebo na kajaku po moři, pokračuje potápěním a šnorchlováním, golfem, tenisem, lanovou dráhou mezi stromy, trekem v džungli, thajskou masáží, tetováním, rybařením a končí kurzem thajské kuchyně nebo krokodýlí show. Nešlo si nepovšimnout, že letáčky reklamních agentur jsou psané i azbukou v ruštině. Později jsme zjistili, že v ruštině vysílá i místní televize. První den jsme si však plně vystačili koupáním v moři na té naší dva kilometry dlouhé pláži. Voda je zde opravdu příjemně teplá po celý rok. Dva dny na pláži, která i při své opuštěnosti místy trochu připomíná smetiště, by však byla přece jen už nuda.

Džungle není zadarmo.
Od počátku jsme se těšili, že koupání v moři bude pouze relax mezi treky v údajně mimořádně pestré a zachovalé přírodě. Ostrov je už od roku 1982 součástí národního parku Mu Koh Chang. Žije zde 187 obratlovců, včetně mořských orlů, opic, divokých prasat, želv a endemických žab. Mezi zajímavosti patří několik vodopádů a také nejvyšší vrchol Kaho Salak Phet (744 m.n.m.). Jenže jsme brzy zjistili, že navštívit prales bez placení a bez průvodce není možné. Zaplatit bylo nutné nejen za trek, ale i za pouhé podívání na vodopády a nebyly to žádné malé částky. Přesto pohybu chtivá Žákajda uvažovala o zaplacení. To jsem odmítl. Připadalo mi opravdu hloupé, kupovat nějakou komentovanou vycházku, když jsme v minulosti zvládli opravdu obtížné treky deštným horským pralesem a bez průvodců. Třeba 300 kilometrů divočinou Nové Guineje. „Tohle teda ne,“ oznámil jsem rezolutně v přesvědčení, že se do lesa nějak dostaneme. „Zkusíme to třeba hned za naším bungalovem,“ navrhl jsem.

Čundr sítí plastových trubek
O tom, že deště nemusí trvat pouze proklamovaných několik minut, jsme se přesvědčili další den. Ten den jsme se konce deště vůbec nedočkali. Ale alespoň jsme vybalily trekové hole a ráno nabrali zásoby vody a vyrazili do džungle. Prošli jsme kolem chatrčí nejchudších obyvatel a chtěli se dostat do kopců cestou kolem potoka. Jenže korytem se táhla nekonečná spleť plastových trubek. Pitná voda je zde cenná a zřejmě si ji z potoka může přivést každý, kdo má trubky. Prales byl opravdu mimo potok těžce prostupný. Jenže namísto lián nás čekalo přelézání funkčních i dávno nefunkčních potrubí, což nebyla žádná romantika. Prostupovali jsme takhle snad dva kilometry než nevábné plastové ozdoby zmizely. Jenže naše představa, že narazíme na nějakou stezku, se nenaplnila. Takže jsme se po několika hodinách plahočení vrátili nesdílejíc nadšení z krásných výhledů a očekávaných setkání s divou zvěří.

Skůtr pro tři
Nakonec jsme se přesvědčili, že nejlepší varianta k poznání ostrova, je na skůtru. Půjčoven je tu dostatek, ceny mírné, řidičák nikdo nevyžaduje a benzín lze koupit všude kolem cesty. Automatický skůtr překvapivě vyjede i ty největší kopce a jízda ve třech je zde brána za naprosto běžnou. Ostrov jde téměř dokola objet po jediné hlavní silnici. Na dokončení čeká už jen kus spojnice v jižní části. Během tří dnů jsme docela obstojně prozkoumali všechna po silnici dostupné místa. Centrální zalesněné pohoří Ko Chang rozděluje na dva odlišné světy. Západní pobřeží je příhodnější k rekreaci, nachází se zde pláže, většina resortů, hotelů a zábavních center. Na východním pobřeží je hotelů poskrovnu, bydlí zde místní a nachází se zde nemocnice i úřad místního guvernéra. Navštívili jsme většinu pláží a atraktivních míst. Viděli jsme místní čínský chrám, starý buddhistický i pravoslavný ruský kostel. Dojeli jsme do komerční vesnice Bang Bao s fotogenickým majákem a pozorovali místní rybáře v turisticky jen zřídka nenavštěvované vesnici. Divokých zvířat jsme u silnice pochopitelně moc nepotkali. Nejčastěji lidem přivyklé o pamlsky žebrající opice. Ostrov se sice v překladu jmenuje „sloní“, ale divocí sloni zde nikdy nežili. Název odkazuje na jeho tvar, který prý připomíná siluetu koupajícího se slona. Ale i sloni sem byli dovezeni, aby podpořili turistický ruch. Smyčka turistického průmyslu se stahuje kolem celého ostrova. Přináší znečištění vodních zdrojů, erozi půdy v důsledku staveb hotelových resortů, hromadění odpadu a jeho pálení bez ohledu na znečištěné ovzduší. Nikdo se nezatěžuje odvozem odpadů, natož jeho případnou recyklací. Ale přesto je zde turistický ruch údajně menší než na jiných thajských ostrovech. I proto nepovažuji tenhle výlet za špatný či zbytečný. Byla to pro nás neobvyklá, ale určitě zajímavá zkušenost.

-Dy-