Neposedného Zdenála Špíška a jeho kolegy i studenty přírodovědce z olomoucké univerzity vytáhlo jaro na Balkán. V Srbsku a Černé Hoře horlivě sbírali vše nač oko botaniků, ekologů a zoologů padlo. Přinášíme jeho report z cesty, která proběhla na přelomu měsíců duben a květen:

„Srbský národní park Tara nás přivítal jarní vegetací. Na místech, kde teprve před několika týdny roztál sníh, krásně kvetly krokusy a omamně voněl lýkovec azalkový (Daphne blagayana). V národním parku Durmitor se však nacházelo ještě značné množství sněhu, což bylo zklamání nejenom pro botaniky, ale hlavně pro zoology. Poklidné městečko Žabljak v podhůří se od mé poslední návštěvy před deseti lety změnilo v obří továrnu na turisty. Jaro na nás konečně dýchlo po sestoupení do majestátního kaňonu řeky Tary. V pozůstatcích bukového lesa kvetly petrklíče, orseje a kostivaly. Na své si tentokrát přišli i zoologové. Zejména v národním parku Biogradská gora, kde jsme pozorovali velké množství žab a několik mloků skvrnitých (Samandra samandra). Kolem samotného Biogradského jezera omamně voněl česnek medvědí (Allium ursinum) a jarní slunce se zrcadlilo na hladině. Čím více jsme se přibližovali moři, tím více jsme pociťovali vliv mediteránu. Na vápencových škrapech kvetly ve stínu dubů asfodely (Asphodelus aestivus) i bizardní tořiče. Po skalách běhaly různé druhy ještěrek a v podrostu se líně pohybovala želva zelenavá (Testudo hermanni). Nahlédli jsme také ke Skadarskému jezeru, kde kluci chytli užovku čtyřpruhou (Elaphe quatuorlineata) a zvláštního tvora, ještěrkám příbuzného blavora žlutého (Pseudopus apodus). S každým dnem nám přibývalo práce s herbářováním, překládáním herbáře a zakládáním vzorků na kultivaci, případně pro genetické analýzy či morfometriku. Na pobřeží, které nás uchvátilo kvetoucím mediteránem, jsme se však dlouho neohřáli a předposlední den expedice jsme strávili v národním parku Lovčen. Vystoupali jsme na horu Jezerský vrch (1660 m.n.m) a navštívili mauzoleum Petra II. Petroviće Njegoše. Podle černohorské tradice si Njegoš přál být pohřben na Lovćenu, ale nikoli na jeho nejvyšším vrcholku. Byl totiž přesvědčen, že Černá Hora bude mít v čele významnější osobnost než je on sám, a ta pak bude mít právo spočinout na nejvyšší hoře. Dnes je nejvyšší vrchol zasvěcen telekomunikačnímu vysílači. Předposlední den jsme opustili Boku Kotorskou a vydali se podél pobřeží domů. Nad středověkým městem Dubrovník jsme se prodírali trnitou vegetací, kde jsem konečně našel populaci jeřábu oskeruše. Poslední noc jsme strávili poblíž Zadaru, kde si přišli konečně na své entomologové, protože během jediné noci chytli více hmyzu než během celé expedice. Naše cesta tímto skončila, ale není to konec úplný. Po návratu domů práce s odebraným materiálem teprve začíná a rozvíjí se další dobrodružství.“

-Zdenál-