Brána Orientu, město dvou kontinentů, tak je označován Istanbul (dříve Cařihrad, Konstantinopol), patnácti milionová metropole rozdělená Bosporskou úžinou. Po deseti letech se Zdenál Oskeruše Špíšek vrátil do tohoto města na rodinnou víkendovou čumendu. Není milovníkem velkoměst a zaprášených muzeí, přesto uznal, že tohle město má svůj skrytý půvab Orientu.

„Začátkem června tedy odlítáme z přehřáté střední Evropy, abychom se paradoxně zchladili v Istanbulu. Noční Istanbul nás vítá zpěvem muezínů svolávajících věřící k večerní modlitbě. Procházíme kolem nasvícených mešit přes pozůstatky antického Hippodrumu. Druhý den obdivujeme velkolepé mozaiky jedné z nevětších náboženských staveb na světě, chrámu Svaté (Boží) Moudrosti neboli Hagii Sofii. Postupně mi začíná docházet, jak se Istanbul změnil, i zde na evropské části je cca 40 % místních žen zahaleno. Velká většina z nich nosí černé nikáby, které zahalují celé obličeje. Před deseti lety jsem se se zahalováním tolik nesetkal. Dále navštěvujeme světoznámou mešitu Sultan Ahmed, která je díky obložení stěn modrými dlaždicemi též známa jako Modrá mešita. Do mešity vstupujeme bosí a v dlouhých rukávech a jen ve vyhrazeném čase mezi modlitbami. Místní duchovní, takový malý skřítek s bílými vlasy, nás jako turisty žene do prostoru vyhrazeného pro ženy. Jsme v dřevěné ohradě natěsnáni jako ovce v jinak poloprázdné mešitě. Nad námi se klene obrovská kopule a na červeném koberci tu a tam sedí místní muži. Mnohdy si jen povídají nebo telefonují či s mobilem připevněným na tyči pořizují tolik populární selfíčka (autoportréty). Přijde mi to paradoxní, před deseti lety se zde člověk klidně mohl posadit na zem a pozorovat tuto krásnou stavbu. Dnes plní mešita také společenskou funkci, ale nyní to spíš vypadá, že slouží pro mladé spíše ke srovnání, kdo má lepší mobil nebo k poměření selfí tyče. Celkově je v Istanbulu 300 mešit. Při návštěvě páté mešity normálnímu smrtelníku začne jedna mešita splývat s druhou. Procházíme Grand bazar, onen pověstný trh, který je dnes už jen odleskem bývalé slávy. Za skleněnými vitrínami se bliští zlatá cingrlátka, o uličku vedle můžete pořídit tričko nebo šátek. Vše je sterilní, většinou schované za skleněnou výlohou. Egyptský bazar neboli bazar s kořením je daleko živější, přesto ve srovnání s jinými zeměmi i zde chybí onen typický zápach a odpadky. Prostě vše uhlazené pro oko turisty.

Druhý den ráno navštěvujeme Yerebatanskou cisternu, která byla schopná pojmout 80000 m3 vody. Podpírána je celkem 336 sloupy z kvalitního mramoru. Každý z nich má na výšku 9 m. V minulém tisíciletí zde pobíhal i James Bond, tedy Sean Connery ve filmu Srdečné pozdravy z Ruska (ve filmu byla cisterna umístěna pod Sovětskou Ambasádou).

Nasedáme na přívoz a přejíždíme přes Marmarské moře do Asijské části města (Üsküdar). Po promenádě kráčíme k majáku Kuz Kulesi (Dívčí věž). Právě k tomuto majáku míří i početné mladé páry. Ženy prodávající růže doslova pronásledují mladé muže a nutí je, aby svým dívkám jednu koupili. V Üsküdaru také navštěvujeme mešitu. Usedáme na měkký koberec a necháváme na chvíli shon velkoměsta za dveřmi. Po malém obědě se vracíme pravidelnou lodní linkou do Evropy. Zde se touláme parkem pod palácem Topkapi, až docházíme k sedící soše Kemala Ataturka. Prvního tureckého prezidenta. Na jeho kolenou se často fotí místní i turisté, proto se bronz úplně leskne. Máma mu tedy sedá na kolena a s prázdným panákem Rajbas v ruce dává soše jakoby napít. V tu chvíli se odněkud z davu vyřítí zahalená muslimka, následovaná dalšími zahalenými ženami a na celé obecenstvo spustí: ,,No photo, no photo!“ Máma sestupuje dolů a já zaraženě hledím na ženu. Ona opakuje zase to své: ,,No photo, no photo!,“ Tak se jí tedy opatrně v angličtině ptám proč… Místo odpovědi dostanu otázku, jestli vím kdo to je. Odpovídám, že je to první turecký prezident, který přiblížil Turecko Evropě tím, že zakázal mnohoženství a zavedl jako písmo latinku. Žena mlčí a já pomalu přemýšlím, jak vyklidit pozici. Najednou ji jiná žena v nikábu něco pošeptá. A žena spustí, že nesmím fotit sochu prezidenta se sklenkou alkoholu. Přesvědčuji ji, že sklenka byla skutečně prázdná. Jen v duchu si vybavuji luxusní likérník v mauzoleu Kemala Ataturka v Ankaře. Chvíli mlčíme. Rozhovor končím otázkou, jestli jí manžel dovolí bavit se s cizím mužem na ulici. Ženy mlčí dál a po chvíli se celé černé hejno dává do pohybu, aby splynulo v davu lidí.

Přecházíme přes Galíjský most, který je v obležení rybářů. Své úlovky tahají z hlubin zátoky Zlatý roh. Vystupujeme na kopec, kde se nachází původní starý maják Galíjská věž, odkud je impozantní výhled na celý Istanbul. Sluneční paprsky podvečerního slunce dopadají na hladinu zátoky Zlatý roh a barví ji dozlata. Ztemnělými uličkami se vracíme k hostelu. Majestátní mešity svítí do noci a já přemýšlím, jestli bych chtě vidět Istanbul za dalších deset let.“

-Zdenál-