Pochod začínáme na jižním cípu ostrova, trase zvané Ruta de los Volcanes. Tato 19-ti kilometrová cesta nás vede kolem spících sopek, ohořelých stromů a krásných výhledů do vyprahlé krajiny, sopkou zjizvené naposled v roce 1974. Na zádech si kromě jiných potřebných věcí na táboření neseme i nezbytné zásoby vody. Pohybujeme se ve výškách kolem 1500 metrů nad mořem a v noci klesá teplota k 7°C. Až na silný vítr a občasný mrak nám počasí přeje. Tady stejně nikdy neprší.



Při sestupu lávovým polem na nás zdálky shlíží hřeben dalšího cíle. Caldera de Taburiente. Zelený kotel uprostřed skalnatých hor. Vytrvale šlapeme a máme i štěstí na stopa a to ani nestopujeme. Z vyhlídky de La Cumbrecita pokračujeme přes okraj kaldery stezkou, která v naší přibližné mapě není. Plány se tím nekazí, pro jistotu žádné nemáme. Cestička s nádhernými výhledy na dno, které se objevuje několik set metrů pod námi, je zpestřena závaly a ferátami. Bez větších problémů scházíme až do Los Llanos, kde podle průvodce není nic zajímavého. Nám se ovšem město moc líbí. Máme štěstí na levné ubytování přímo v centru a nocleh si prodlužujeme na dva dny.


Kaldera nás uchvátila a je čas ji prozkoumat pořádně zblízka. Vyrážíme proto nalehko na celodenní 20-ti kilometrový trail srdcem kaldery.






Z města míříme znovu do hor, tentokrát na západní svah. Tři dny stále do kopce a zdoláváme nejvyšší vrchol ostrova ve výšce 2400 metrů nad mořem. Výhled do kotle plného mraků lze jen těžko popsat. Mraky se drží stále pod vrcholem s největší astronomickou observatoří na severní polokouli a kvůli pozorování hvězd se jednou za rok celý ostrov ponoří do tmy. Sestupujeme na severní část ostrova a počasí se rapidně mění. Borovicové lesy střídá hustý vavřínový prales. Počasí nám vůbec nepřeje. Jak by mohlo, zde prší pořád.


Cesta nás vede přes archeologický park La Zarza s nedávno objevenými benahorskými skalními rytinami. Jde o lineární a spirálovité obrazce, jejichž význam zůstává tajemstvím. Nám se je také rozluštit nepodařilo a proto pokračujeme do rokle Los Tiles.






Po nočním burácení při sesuvech půdy a pádech kamenů šplháme do kopců až k pramenům Marcos a Cordero. Voda z nich je vedena otevřeným kanálem vytesaným vysoko ve skále , přes desítku vodních tunelů, ve kterých prší a člověk se jimi může pohybovat pouze shrbený a s baťohem jen v podřepu. Po tisícimetrovém sestupu nás autobus odváží do malebného Santa Cruz de la Palma, odkud ráno vyrážíme na letiště.



Někoho možná odradí, že Kanárské ostrovy jsou destinací starších německých turistů a potkali jsme jich mnoho. Ale poznávat La Palmu s těžkým baťohem na zádech, přibližnou mapou a s jistotou počasí všech čtyř ročních dob je úchvatný zážitek a je těžké jej zažít z pohodlí penzionů a komfortních aut z půjčoven, na důchod nečekejte!

-lum-