S blížícími se Vánocemi a s tím spojeným nárůstem zmatků a shonu jsme se letos rozhodli nadělit si Ježíška dřív. Letenky za pár stovek na největší z Kanárských ostrovů proto byly jasnou volbou. Cílem výletu nebylo ležení mezi kytovci na plážích ostrova Tenerife, ale místní nedotčené vavřínové lesy a mohutný vulkán Pico de Teide.

Hned v letadle zjišťujeme, že letíme se zájezdem německých důchodců, kteří stejně jako tažní ptáci odlétají za teplem na jih. Letadlo je plné nejen němců, ale k našemu překvapení si vedle nás usedá i Pavla z Prahy, která letí za svým přítelem. Paradoxní je, že dalšími krajany na palubě letadla jsou dva stevardi. Během cesty dostáváme tip na apku do mobilu s mapou Tenerife a další vychytávky pro orientaci na ostrově. Po krátké noci míříme do Güímaru, který proslavil nor Thor Heyerdahl svým průzkumem tamních pyramid. Nejsou sice tak obrovské jako ty v Egyptě, ale ráno jsou alespoň bez lidí. Původ pyramid není úplně jasný, dříve se věřilo, že se jedná pouze o nahromaděné kameny z polí, což bylo v devadesátých letech 20. století vyvráceno. Některé části (jeskyně) jsou velmi staré, sahají až do dob Guančů (původních obyvatel ostrova). Kousek od Güímaru se nachází Malpaís de Güímar, přírodní rezervace, která chrání pozůstatky vulkanické činnosti a jedinečnou floru ostrova. Touláme se liduprázdnou krajinou tvořenou černými lávovými poli, do kterých vrůstají endemitické rostliny ostrova.

V dalších dnech se přesouváme na sever, který je nejméně navštěvovanou částí ostrova. Po překování klikatých silniček přijíždíme do vesničky Benijo, odkud vyrážíme po kozích stezkách k majáku Faro de Anaga. Díky větší vlhkosti je zde i více druhů rostlin. Stoupáme vavřínovým pralesem na hřebeny hor. Cestou potkáváme bizarní třetihorní dračnince dračí (Dracena drago), které pouze zde rostou ve volné přírodě.

Ze severu ostrova se přesouváme na hranu kaldery Las Cañadas, obřího vulkánu, který byl rozmetán v geologicky divokých časech ostrova Tenerife. Po rychlém průzkumu se rozhodujeme pro noční výstup na nejvyšší horu Španělska Pico de Teide 3718 m n. m.. Budík nám nekompromisně zvoní a my vstáváme již před půlnocí. Puerto de la Cruiz zdaleka nespí, zdáli se ozývá zpěv z hotelových rezortů na pláži. Vyrážíme, cesta stoupá a před půldruhou jsme v kaldeře, připraveni na výstup na kopec. Počasí nic moc, obloha je zatažená, jen nad námi malé okno, které rozráží samotný vrchol vulkánu. Váháme. No co naplat, jdem do toho, risknem to. Dávám tomu tak pade na pade, že uvidíme východ slunce.

Široká cesta se líně klikatí po svahu Montaña Blanca. Města na pobřeží září a rozbíjí černočernou tmu. Svou oranžovou barvou připomínají tekoucí lávu. Zatímco na pobřeží bylo krásných 20 °C, zde teplota klesá pod bod mrazu. Asi po hodině opouštíme pohodlnou cestu a strmě stoupáme k chatě Altavista ve 3260 m n. m.. Zdvihá se vítr, který sráží pocitovou teplotu ještě níže. Stoupáme sami, jen my a kopec. Kolem šesté hodiny ranní docházíme k chatě. Světýlko napovídá, že několik nadšenců má stejný nápad jako my. Od chaty již není cesta tak strmá, jen vítr zesílil. Stoupáme na čele asi desetičlenné housenky světýlek. Poslední úsek již chvátáme, protože na východě se slunce dere k obzoru a barví oblohu do červena. S prvními ranními paprsky jsme na vrcholu. Podívaná, která se člověku naskytne je strhující, sopka vrhá nejdelší stín na světě, který je dlouhý asi 200 km. Z vrcholu jsou vidět i další ostrovy jako je Gran Canaria, La Gomera, La Palma a trpaslík El Hierro. To, co Alexandru Humbodtovi roku 1799 trvalo 4 dny, jsme zvládni za pár hodin. Mraky postupně zakrývají sluneční kotouč a my klesáme delší cestou dolů. Lávové pole nás brzdí a tak velmi pomalu sestupujeme přes druhý vrchol Pico Vielo (3134 m n. m.). Procházíme údolím s lávovými bloky připomínající partii obrů v kuličkách. Kolem druhé hodiny odpoledne docházíme na parkoviště. Máme za sebou 1200 výškových metrů nahoru a 1500 m dolů, každý v sobě dva krajíce chleba se šunkou a půlku čokolády. Voda nám už téměř došla. Pohled na rehydrované davy turistů, kteří právě vystoupili z auta, aby si vyfotili vulkán, nás ještě více dehydratuje. Vydáváme se na stop. Na třetí mávnutí nás bere německý pár.V autě se dozvídáme novinku, prý vypadáme hrozně, proto se jim nás zželelo, a proto zastavili.

V dalších dnech prozkoumáváme dno Kaldery. Prolézáme lávové jeskyně včetně lávových proudů porostlých endemickou borovicí kanárskou (Pinus canariensis). V městečku Icod de los Vinos hledáme obří dracénu, která je podle místních obyvatel stará tisíce let, říkají jí ,,Milenario Draco,,. Ve skutečnosti je stará asi 600 let, přesto je dominantou městečka (na obvodu má 6 m, výšku asi 20 m).

Posledním místem, které jsme na ostrově navštívili, byla Masca. Tato vesnice byla do 70. let 20. století odříznuta od okolního světa. Dnes se dá do vesničky dopravit velmi úzkou silničkou, která je skutečným testem pro řidiče. Našim cílem není však vesnice samotná, ale Barraco de Masca, kaňon, který spojuje vesnici s mořem. Za svítání dorážíme do vesnice a klesáme do úzkého kaňonu sevřeného mohutnými stěnami okolních hor. Klesáme směrem k moři, po třech hodinách chůze slyšíme zvuk příboje a zanedlouho se ocitáme na kamenité pláži. Po povinné koupačce stoupáme kaňonem za pařáku zpátky. Právě zde uprostřed Barraco de Masca potkáváme krajany a dokonce část jejich výpravy je taky z Blanska. Hold svět je malý. Nechce se nám vracet do uspěchané předvánoční Evropy, ale v tom nejlepším se má přestat. Hasta luego Tenerife. Feliz Navidad!

-Zdenál Oskeruše Špíšek-