Zde najdete zprávy o cestování, expediční činnosti, její prezentaci a outdoorových akcích s dětmi. Pokud vás zajímá další činnost našeho sdružení, prohlédněte stránky Rajbas Outdoor Kotlík o festivalu filmů, setkání a dobrodružství a Kola Novák, kde zveřejňujeme informace o sportovních akcích našeho extrém týmu.

Tyto dva živly zanechávají nesmazatelnou stopu ve zdejší krajině i na místních obyvatelích. Kde jinde Vás mohou nazvat „Þín Þorskur í því sauðdrukkinn“ v doslovném překladu: „Ty tresko, jsi opilý jak ovce“.

Vloni při přeletu z Kostariky do Evropy jsem ho zahlédl. ISLAND!!! V tu chvíli jsem si řekl, že se na něj musím podívat. Za necelý rok vyrážíme. Dd, Honzis, Malvi, Tv a já. I přes problémy se zpožděním mého zavazadla vyrážíme na přechod oblasti, v Evropě tolik populární, sopky Ejafjallajökul. Počasí moc nepřeje. Každý den zaprší, ale i tak jsou Landmannalaugar a Jökulsárlón fascinující. Pro splnění turistické povinnosti navštěvujeme Gejsir, Gullfoss a Þingvellir. Stopem, po místním ,,Faraa puttanu‘‘ – cestování palcem, se dostáváme k sopce Snæfellsjökull. Zde podle knihy J.Verna profesor Lidensbrok sestoupil do středu země. My však nacházíme jen lávovou jeskyni s propastí…

Zdenál Oskeruše Špíšek

Zdravime vsechny z jihu Svedska.

Nase posledni setkani se samskou kulturou a lidmi probehlo v meste Jokkmokk, ktere je nazyvano branou do svedskeho Laponska. Navstivili jsme vyborne muzeum a natocili posledni rozhovory do pripraveneho filmu. Tim vlastne zkoncilo nase putovani Laponskem. Opet jsme prekrocili hranici polarniho kruhu a pomalu se presouvame domu.

Alena, Stepan a Dany

Zdravime vsechny z Arktickeho strediska v Rovaniemi. Finsko je prijemne, mozna je to i tim, ze ceny jsou zde pro nas podstatne priznivejsi. Nase auto se postupne zaplnuje parohy a take sobi kuzi si domu privezeme. Sobu je tu spousta, takze si ridic musi na silnici davat pozor. Taborit se da vsude, tak si to uzivame. Podnikli jsme trek v narodnim parku U. Kekkonena na posvatny samsky vrch. Pro Stepana to byl docela narocny vykon, ale v pohode to zvladl. Zivot Samu je zde velmi ovlivnen turismem. Da se rici, ze prodej suvenyru je v soucasne dobe, vedle chovu sobu, tradicnim zpusobem obzivy. Uz nam to pripadne trochu tak stale stejne. Nyni jsme v cestu na jih prekrocili hranici polarniho kruhu, ale ve Svedsku se za ni zase podivame.

Alena, Stepan a Dany

Zdravime vsechny z budovy Samskeho parlamentu, ktery sidli v Karasjoku. Zde pomalu koncime nase putovani po norskem Laponsku. Krajina je jina, nez v Rusku. Pribylo skal a pohledu do norskych fjordu, ale lide se zdaji byt seversky chladni. Vesnice jsou vsak jakoby opustene. Snad je to tim, ze mistni odesli za svymi soby do tundry. Slunce zde sviti velkou cast dne, svetlo je po celou noc, tak je i mozne, ze Samove ve dne spi a v noci pracuji. Navstivili jsme dve pro Samy vyznamna mista. Videt ve meste Alto skalni kresby stare 6500 let byl velky zazitek. Z vyobrazeni lidi, sobu, plavidel, ryb a dalsich zvirat dychala az mysticka atmosfera. Zato navsteva legendarniho mista Kautokeino trochu zklamala. Jeste v temer soucasne literature popisovana obyvana Lavvu (stan kocovnych Samu) uz tady nenajdete. Ze samskeho zivota se stala turisticka atrakce. Take polodivoke soby se nam filmovat nedari. Dnes opustime Norsko a brzy se ozveme z Finska.

Alena, Stepan a Dany

Zdravime ze severu Kolskeho poloostrova!

Cesta pres Poslo, Litvu, Lotyssko a Rusko probehla v naproste pohode. Cesta do strediska kolskych Samu v meste Lovozero, na brehu stejnojmenneho jezera trvala sedm dni. Silnice, lide, pocasi, noclehy, koupani v jezerech i foceni u krizniku Aurora - vse v pohode, jen s malou vyjimkou problemu s ruskou milici. Setkani se Samy bylo nacasovano na pravou chvili. V nedeli 9.srpna ve vesnici Comguj prave probihala slavnost. Spousta zazitku, uzasnych informaci a zajimaveho filmoveho materialu. Na nocleh jsme zustali v cume [samsky stan] u mistni samanky Nadezdy. Nezvykle horke pocasi dnes zrejme definitivne skoncilo. Je zatazeno a vytrvale prsi. Zde v civilizaci nejsevernejsiho mesta na sveteta nam to vsak moc nevadi. Dnes v noci se chystame opustit Rusko a prejet hranici do Norska.

Stepan, Alena a Dany

Změna: letos nemíříme do tropů a ani neopustíme Evropu. Cílem zájmu však přesto zůstává současnost přírodních národů. Mezi ty poslední, žijící na Starém kontinentu, patří Sámové čili Laponci. Subarktická oblast, kterou obývají, zasahuje do čtyř států a nazývá se Laponsko. Ve srovnání s Českou republikou je pětkrát větší. Délku plánované cesty odhadujeme na 9.000 km a je to poprvé, co se na cestu vydáváme autem. A to není jediná novota - svou expediční premiéru s námi prožije pětiletý Štěpán.

„Hledám odvážné, na které se mohu spolehnout a kteří by se mnou podnikli takovou cestu, jakou ještě dosud nikdo nepodnikl. Poté, co se rozdělíme na tři karavany a v čase se přesuneme zpět do 13. století, začne tradiční zápolení.. Pod mým vedením vyrazíme vstříc dobrodružství přes  Středozemí a Persii dál na východ do Velké říše Mongolské“.

Takovou zprávu dostalo před odjezdem na tábor 24 kluků a holek z evidence kurátorů pro mládež. Letní tábory jsou již desátým rokem součástí projektu prevence kriminality DOBRODRUŽSTVÍ, který zahrnuje outdoorové aktivity během několika víkendových akcí v průběhu všech ročních období. Jsou určeny dětem vyžadujícím zvýšenou pozornost, jak jsou v zákoně o sociálně - právní ochraně dětí pojmenovány děti s problémovým chováním nebo ze sociálně slabých rodin. Na letošní tábor byla pozvána i pětice hochů a dívek mongolské národnosti. Tomu také odpovídala celotáborová hra, kterou připravil sám Marko Polo, kupec benátský a velký cestovatel.

Celý článek

Fotogalerie

Reportáž

Na sérii zpráv z cesty do Afriky naváže další cestopisná aktualita. Tentokrát ze severu. Zdenál Spíšek ji poslal ze Švédska. Je to člověk mnoha zájmů mj. oskerušolog či horský průvodce. Nyní studuje v Uppsale Swedish University of Agricultural Science (obor lesní management a ekologické metody) a když je čas, tak vyrazí třeba na deset dní do Laponska.

Celý článek

Fotogalerie

Cesta i předčasný konec Robertovy jízdy k vrcholu Afriky vzbudil nebývalý mediální zájem. Zpráva se dostala na první stránky několika medií, nasledovalo pozvání do televizního Dobrého rána. Kdo nestihl, ten si může přečíst přepis hodinového on-line rozhovoru v redakci Blanenského deníku Rovnost.

záznam on-line rozhovoru

Při cestě na kole z Blanska na nejvyšší vrchol Afriky projel Moravou, Slovenskem, Maďarskem, Rumunskem, Bulharskem, Tureckem, Sýrií, Jordánskem, Izraelem, Egyptem a téměř přes celý Súdán. V pondělí 24.11. jeho sen o vrcholu Kilimandžára překazil střet s návěsem kamiónu. Naštěstí to odnesly jen polámaná žebra.

Potlučený Robert je zpátky doma a odpovídá na první dotazy.

Co byla první myšlenka po střetu s kamionem?

Kurvaaá!! ...já se nemůžu hýbat! Přežiju to?

A co ten kamion? Věděl vůbec řidič o té havárce? Zastavil?

Řidič si toho snad opravdu ani nevšiml. Jinak by, myslím, zastavil a pomohl. Měl jsem už jednu takovou zkušenost. Jednalo se o malou kolizi přímo v Chartúmu. Jezdí tam malé tříkolky „tokt“ co nerespektují žádná pravidla ani jízdu v protisměru. Tam do mě jeden zlehka šprtl a já spadl na silnici. Řidič z toho byl celý špatný a chtěl mi hned volat pomoc. Musel jsem mu dlouho vysvětlovat, ze mi nic není.

Je paradoxem, že Tvá cesta skončila v obávaném Súdánu. Zde se očekávaly zejména problémy spojené s politickou nestabilitou země. Byly tyhle obavy na místě?

Z mého pohledu se obavy nenaplnily. Poznal jsem Súdán jako naprosto pohodovou zemi plnou hodných lidí. Opravdu se málokdy stalo, že bych nedostal pozvání, když jsem přišel v době jídla. Zvali mě prostí lidé a hospodští na jídlo i čaj.

Plánuješ cestu přece jen dokončit?

Zatím nevím.. kolo je na policejní stanici, policajti mě ho tam prý pohlídají. Podle tamního strážníka Mahmouda, tak prý týdny, měsíce, roky... :-) Dokud si pro ne nepřijedu. Jak reálné to však je, si netroufám říct. Jsem přece jen pracující člověk.

Stalo se to v pondělí okolo 18:30 místního času.  Asi 70 km před Gedarefem mě srazil kamion návěsem.  Válel jsem se na silnici asi půl hodiny, mával a křičel bolestí, než si mě někdo všiml a zavolal policajty. Ti mě odvezli do nemocnice, kde zjistili, ze mam zlomená dvě žebra a řekli, že to sice je hodně bolestivé, ale ne životu nebezpečné.  Policajti mě ještě zajistili luxusní autobus, který mě odvezl zpět do Chartúmu. Když jsem se řidiče ptal, co budu platit, tak se jenom usmál, podal mi ruku a zamával.

Do Chartúmu jsem se dostal v úterý až kolem půlnoci a vlastně celý následující den strávil sháněním letenky. Do Vídně bych se měl dostat v pátek 27.11. v 13:40 hodin.

Pokud chodím, tak se ploužím a nemůžu hýbat levou rukou, nedokáži ji zvednout, ale mám ji prý v pořádku. Jinak jsem v pohodě. Hlava, nohy a pravá ruka taky. Škoda...... ale i s tím se musí počítat. Mohl jsem dopadnout taky hůř.

Robert

O víkendu probíhal festival Rajbas*OUTDOOR*Kotlík a spousta lidí se vyptávala jak na tom „náš Robert“ je. Už jsme začínali mít obavy, ale v neděli konečně dorazila zpráva:

Zdar. Jsem v Chartúmu.

Nejnapínavějším dnem z minulého týdne bylo bezesporu pondělí. To měla z Asuánu odplout loď do Wadi Halfy. V přístavu mi řekli, že loď vyráží v deset a lístky si můžu koupit před odjezdem. Tak jsem přišel raději v sedm, abych nic nepromeškal. Ale lodníci přišli s tím, že lístku budou až v devět. Kolem osmé jsem uviděl dva bělochy, tak jsem šel za nimi poklábosit. Vyklubali se z nich dva Brňáci. Jura a Petr. Měli stejný problém jako já, stejně jako jeden Francouz a dalších několik cestujících. V devět nám řekli, že lístky se budou prodávat za dvě hodiny. Ale asi mysleli že až ve dvě. Lístky jsme měli nakonec až chvilku před čtvrtou hodinou odpoledne. Loď vyplula v sedm večer. Do Wadi Halfy jsme dorazili v úterý odpoledne. Odbavení na súdánské celnici bylo bez problémů. Tamní celníci měli dobrou náladu a byli velmi ochotní, milí a rychlí. Takže asi za hodinu jsme byli v Súdánu. Ve středu jsem se ještě musel nahlásit na policii a něco po půl desáté jsem z Wadi Halfy konečně vyrazil dál. Cesta vedla kolem Nilu do Dongoly a potom přes poušť do Chartúmu. Asi padesát kilometrů před Dongolou jsem potkal na kole nějakého Švéda. Napadlo mě, že ho vyfotím, jenže ouha. Foťák nikde. Takže zpět padesát kilometrů proti větru na místo, kde jsem předtím obědval. Ale foťák nikde. Zamířil jsem tedy zpět a na jedné objížďce jsem ho našel. Dal jsem ho do přední brašny a radši s ním teď spím i ve spacáku. Silnice a cesty jsou zde dobré. Široké a bez výmolů. Po lepších jsem na své cestě zatím nejel. Navíc je zde minimální provoz. Při dopravní špičce mě předjíždělo asi deset aut za hodinu. Jede se mi fajn a vše je v pohodě. Súdánci, se kterými jsem se setkal, byli milí a pohostinní. Nestalo se, že by mě nepozvali ke stolu na jídlo.

Chartúm 22.11.2009. Mějte se fajně. Robert

V Káhiře se mi povedlo naletět podvodnému prodavači. Když jsem přijížděl k hotelu, kde jsem se ubytoval, tak mi hned pomáhal s kolem a abych s za ním stavil. Druhý den ráno, když jsem šel do města, mě odchytil, nabízel čaj a jestli nechci papyrus. Nechtěl jsem. Snižoval cenu a když viděl, že opravdu nemám zájem, tak snížil cenu asi na 20 dolaru za 5 papyrusů. Tak tedy říkám, že jo, ale že musím jít vybrat peníze do bankomatu. „Můžeš platit i kartou, no problém. A dej si čaj“.

...až v neděli večer, když jsem se podíval na účtenku jsem zjistil, že mi z úctu zmizelo asi 10 000,- korun. Proste dokázal odvést pozornost, abych si nekontroloval, co vlastně podepisuji. A já ani nemel podezřeni. Jsem blbec naletěl….

Po převzetí pasu s vízem na ambasádě jsem frčel na jih. Asi po 180 kilácích, když jsem se zrovna rozhlížel, kde bych zakempoval, se objevila policejní kontrola. A kam prej, že jedu… Minya byla asi 70 km. Nabídli se, že mi budou dělat doprovod a jeli se mnou asi hodinu a pul. Pak je to asi přestalo bavit a naložili mě kolo do auta a zbývajících asi 50 km do Minye mě odvezli. I druhý den jsem měl za zadkem pořád nějaký policejní auto. Až teprve u Tina kolem čtvrté odpoledne mě propustili, ani jsem už tomu nechtěl věřit.

Ve středu dobrý, až zase na večer asi 30 km za Qenou jsem šel na večeři a přišel tam policajt a ptal se kam jedu. Řekl jsem, že na Luxor, přestože jsem měl už vyhlídlé místo na spaní. Poslali se mnou nohsleda, aby dohlídl, kamže opravdu odjedu. A navíc hlídali všechny mosty, i ty nejmenší. Když jsem chtěl třeba jenom zatočit, tak se za mnou hned rozeběhli a křičeli „Luxor, Luxor“ a ukazovali, kam mám jet. Tak jsem nakonec neplánovaně zakempl až asi 5 km před Luxorem.

Do Asuánu jsem přijel ve čtvrtek kolem 7 hodiny večer. Když jsem si hledal bivak, tak jsem se seznámil s Chodarim. Nabídl mi pohoštění a že prej si s ním a jeho kamarády můžu zakouřit marihuanu a hašiš. Oboji jsem odmítl a spal na zahradě. Dnes ráno jsem byl v přístavu zjišťovat, kdy jede loď do Wadi Halfa. Jede až v pondělí v 10 ráno. Tak mám tři dny čas. Když jsem se vrátil, tak na mě volal Chodari. Když jsem mu řekl co a jak, tak nabídl, že můžu spát u něj. Vypral jsem si dres a umyl se. Za celou dobu, co jedu, jsem nebyl tak špinavý, jako tady za 4 dny.

Robert

Zdar,
do Káhiry jsem přijel v pátek odpoledne a než jsem se městem promotal, tak bylo pozdě , abych na české ambasádě někoho zastihl. Navíc se tady v pátek nepracuje, takže si počkám až do pondělka.  V Jeruzalémě jsem úžasně zmokl a  prochladl, takže jsem se na jedné benzínce převlíkal a asi hodinu rozmrzal. Hnusota vydržela až do Hebronu, kde se už trochu vyčasilo a v Beer Sheve bylo konečně už hezky. Dojel jsem na křižovatku 45 km před hraniční přechod Nizzana a druhy den rano se k němu natěšeně vydal. Ale když jsem tam dojel, tak mi řekli, že tudy mohou projet jen kamiony. Takže zase těch 45 km zpět a dalších 200 km na jih. Tak jsem se rozjel a v Eilatu jsem byl něco po půlnoci. Ten den jsem najel 309 km. Následoval přejezd Sinaje, od Eilatu k tunelu pod Suezem to bylo 250 km. Zde jsem to trochu nevychytal se sluníčkem. Celou dobu jsem směřoval na západ a neměl mel pod sandálama ponožky, takže mám na levé noze puchýře. Jízda přes pouště mi vyhovovala spis v noci, protože to tolik nepálilo a byl pěkný chládek. Když vylezl měsíc, tak bylo i nádherně vidět. Cesta do Káhiry byla pohodička, jel jsem s větrem v zádech rychlosti okolo 30 km/hod.  Včeara jsem se dokonale vykoupal a zkulturnil a dneska jsem se zařadil do davu exotických turistu. Znamená to, že mě každý zdraví a nabízí svoje služby. Dokonce jeden človíček si myslel, že když mám delší světlé vlasy, tak nutně musím být na kluky a nechtěl si dát vymluvit, že o jeho služby nemam zájem. Musel jsem před ním utýct.  Na pyramidy se chci jít podívat zítra, dnes jsem jenom korzoval, odpočíval a jedl.

Robert

Dnes ráno se ozval Robert z české ambasády v Káhiře a potvrdil převzetí pasu s etiopským a súdánským vízem. Robert jede tak rychle, že jsme ho stihli doručit skoro na poslední chvíli. Ale alespoň si prohlídnul pyramidy a vyměnil brzdový špalíky na kole.

Zdar, tak vízum mám. Jsem zrovna na české ambasádě v Káhiře. A můžu to hrnout na jih.

Mějte se fajně!

Robert

Zdarec,

Projel jsem Sýrii, Jordánsko a teď jsem ve vesnici Azzua, nebo tak nějak, asi 15 km od Jeruzaléma. Dnes ráno jsem vyjel z Ammanu na hraniční přechod. Tam jsem skejsnul skoro 7 hodin. Pak jsem se jel vykoupat k Mrtvému moři a teď jsem tady. Najít zde nějaký veřejný internet bylo fakt těžký, navíc v pomalosti trhá rekordy.

Mějte se fajně

Robert

Cesta osamělého cyklisty vytrvalce vzbuzuje stále větší obdiv i řadu otázek. Tři nejčastější ho zastihly v Izraeli.

Baví Tě to ještě?

Baví, pokud zrovna neprší a nefuní silný protivítr, což je teď, ale skoro furt, tak si to užívám, co se do mě vejde.

Jak řešíš noclehy?

Se spaním je to veselejší, v Homsu jsem spal v hotelu. Po havěti všelijaké jsem raději nepátral. Ale bylo to zase laciný. Jinak přespávám, kde se dá, pod mostem, v rozestavěném baráku, ve starým baráku, tak nějak kdekoliv...

Je už tepleji?

Co se týká teploty, tak ráno a večer bývá chladno, ale a přes den to je dobry. Co jsem vyjel z Turecka, tak mi asi celý jeden den nepršelo. jinak je tak nějak hnusně stále.

Zdar, jsem  zrovna v Ceyhanu, což je asi kilometr za Adanou.

Pokud bych mel nějak zhodnotit uplynulých 5 dní, tak asi takhle: Výjezd z Istanbulu a dojezd do Bolu v pohodičce. Za Bolu začaly kopce a silný protivítr. Ten trval až do včerejška, kdy jsem dojel do vesnice Ulunkisla. Celou dobu proti větru a závěru byl 15 kilometrů dlouhý kopec. Samozřejmě s větrem ve tváři :-(

Zato dnešek byl za odměnu. Jenom jeden pořádný kopec a pak to padalo až do Adany. Cesty jsou tady na jihu o poznání zanedbanější a rozbitější než na severu a to jedu převážně po hlavních tazích. Mějte se fajně  a já jdu na večeři a  najít si spaní.

Robert

Zdar, samozřejmě to bylo Orjachovo. Ale teď jsem v Istanbulu a užívám si ruchu velkoměsta. Co se týká deště, tak nejhorší byl průjezd Rumunskem. Celou dobu zima a déšť. Dokonce jsem i využil teplých radiátorů v jednom motelu asi 15 km před Orsovou. Koukali na mě jak z jara a nechápali, proč v takové slote jezdím na kole.

V Bulharsku se ozývalo kolo a to tak, že na něm vrzalo úplně všechno, co se točilo,.. i náboje. Příjezd do Istanbulu byl snad ještě horší než před dvěma lety. Autobus vlevo, autobus vpravo a mezi tím asi 20 cm prostoru. Nakonec, abych z toho unikl, jsem se zamotal. A když jsem se ptal nějaké slečny kudy se dostanu na Taxım square, tak mi řekla abych raději sedl na pouličku. Jsem se asi 5 km svezl autobusem. Původně jsem se v Istanbulu nechtěl moc zdržovat, ale musím dát trochu dohromady kolo. Po tom deštivým sajrajtu dostalo pěkně zahulit.

Jinak díky moc za podporu. Snažím se vyjíždět před svítáním a bivak většinou hledám už za tmy. Průměrná rychlost na kole, co ukazuje computer, se pohybuje kolem 21-23 km/hod.

Mějte se fajně. Zítra budu opět pokračovat. Teď si jdu užívat.

Robert

Jo, ještě ty slíbený kilometry: 1753

Pátý den od startu (pondělí 19.10.) jsme navečer očekávali slíbenou zprávu. Robert se ozval až v deset večer našeho času:

Zdar jsem v Orsachově hned za hranicema s Rumunskem. Neprselo jeden den v Madarsku. Jinak furt. Uz ani nevim co je to jet v suchu. Najeto 1114 km.

Pohledem na mapu to vypadá, že se Robert v názvu asi upsal. Pravděpodobně se nachází v bulharském městě Orjachovo (Оряхово) 6700 obyvatel na severozápadě země, v oblasti Vratsa. Najeté kilometry znamenají denní průměr 222,8 km, což je vzhledem ke zdržení prvního dne v Brně a nepřízni počasí dost, dost dobry. :)

Robert telefonuje z Brna a hlásí první komplikaci. Súdánské vízum, které měl po cestě převzít na Student Agency, není dosud vyřízeno. To byl i důvod předchozího oddalovaní termínu odjezdu. Dál se čekat nedá, akce začala a tak mu budeme muset pas s vízem nějak dopravit do Damašku nebo Káhiry....

Nechystá se náhodou někdo ze čtenářů třeba do Egypta? Kdyby fakt jo, tak se ozvěte na horizont.cz@seznam.cz nebo 723 091 241.

Dnes se Robert vydal do Afriky. Na okolních kopcích sněžilo a před prodejnou Kola Novák se blýskalo. Nešlo o nepředvídaný zvrat počasí, ale o záblesky fotoaparátů přítomných novinářů. I někteří kamarádi si přivstali, aby se přišli rozloučit. Robert rozdával rozhovory mediím a ostatní se těšili na jeho odjezd, aby mohli jít zase rychle zpátky do tepla. Někteří se pokoušeli zahřát potěžkáním jeho brašnami ověšeného kola. Odhad 45 až 50 kg. S rozedněním Robert nasedl na kolo, vykroužil několik zahřívacích koleček pro objektiv kamer a fotoaparátů a zhruba v 7:30 hodin skutečně odjel s příznivým větrem v zádech přes Adamov a Brno do Afriky. .

Osamělost a nejistota, únava, zima, horko, nedostatek pitné vody, prach, protivítr, hluk, smrad z výfuků, bezohlednost řidičů, nepokoje pramenící z politické nestability, bandité či úřednická byrokracie. Na druhé straně tohoto zcela jistě neúplného výčtu stojí obrovská výzva zkoušky vůle, fyzické a duševní připravenosti. Na podniky (pro mnohé „šílené“), o niž lze bez nadsázky hovořit jako o extrému, jsme u Roberta už zvyklí. Ve čtvrtek 15.10. v 7:00 od prodejny Kola Novák v Blansku vyjíždí na kole, sám bez jakékoli podpory, směr AFRIKA! Cílem je vrchol nejvyšší hory kontinentu (Kilimandžáro 5.895 m).

Aktuální zprávy z průběhu akce budeme zveřejňovat.

Rozhovor

Kdo je Robert Šamonil

Ahoj vsichni, zasilame posledni zpravu z nasi cesty. V Garwhalskych Himalajich jsme stihli dva treky, oba velice zajimave. Ten prvni nebyl nijak narocny. Vedl k jednomu z nejposvatnejsich hinduistickych mist - k horkym pramenum reky Yamuny. Pri tom druhem jsme uz museli prekonavat sedla ve vysce 4000 m. Najmuli jsme si horskeho konika na neseni nasich velkych batohu, ale i tak to nebylo uplne lehke. Z udoli reky Yamuny jsme pres hory presli do udoli reky Gangy. Prochazeli jsme krasne horske vesnicky, videli zasnezene vrcholy Bardarpunchu, zazili velmi promenlive pocasi. Nyni jsme uz v suchu, teple a pohode privetiveho mestecka Uttarkashi. Moc casu uz nam nezbyva, pomalu se budeme vracet do Dilli a uz se tesime domu.

Alena a Dany

Ahoj vsichni, jsme zase po nekolika dnech na netu...

Ahoj vsichni, dnes naposledy zdravime z Port Blairu. Andamany jsou krasne, ale nektere veci jsou zde opradu velmi obtizne. Bohuzel prave dokumentace zivota zdejsich puvodnich obyvatel {fotografovani, filmovani], je asi nemozne pro bezneho navstevnika. Vyridit specialni povoleni se nam nepodarilo i pres veskere usili a nezistnou pomoc naseho noveho mistniho kamarada. Bileho cizince tu nikdo neprehledne a je mnoho mistnich, kteri informuji vsudepritomne policisty. Mnoho zajimaveho jsme se dozvedeli a zazili, ale tech mene prijemnych veci uz mame plne zuby a tahne nas to hor. Zitra odletame pres Kalkatu do Dilli a odtud mistni dopravou do Himalaje. Vychodiskem pro nas planovany trek bude Dehradun - misto, odkud vyrazil na svou cestu do sedmileteho exilu v Tibetu Heinrich Harrer.

Alena a Dany

Ahoj vsichni, jsme zase po nekolika dnech na netu...

Ctyri dny ted byly destive - obdobi monzumu jeste neskoncilo. Prutrze maracen stridaly vytrvalou monotonost drobneho deste. Nic vetsiho se nedalo podnikat. Presto jsme absolvovali prvni jizdu po silnici Andaman Trunk Road, ktera protina uzemi rezervace Jarawu. Kmen Jarawa byl az do roku 1998 k pristehovalcum nepratelsky. Cesta {vede napric celym Velkym Andamanem] byla budovana od roku 1973 bez jejich souhlasu a jiz drive jsme cetli zpravy, jak se dodnes stava, ze bojovni Jarawove po projizdejicich autech strili z luku a hazi kameny. Ze cesta probiha za prisnych bezpecnostnich opatreni za ozbrojeneho doprovodu. Nic takoveho se ale nekonalo. Opravdu jsme nahate Jarawi videli, ale z naseho jedouciho autobusu je neslo vyfotit ani filmovat. Navic je jakykoliv kontakt s nimi prisne zakazan na coz dohlizi policiste. Jarawove jsou znami tim, ze miluji cervenou barvu. Pro setkani s nimi mame pripraveny darky, ale tentokrat zustaly nevyuzity.

Ale nastesti i za deste je v okoli Port Blairu co delat. Vystoupili jsme na nejvyssi kopec Jizniho ostrova Mt.Harriet, navstivili ostrov Ross se zarustajicimi rozvalinami britskeho osidleni. Dnes to vypada s pocasim jiz lepe. Zitra mame v planu podruhe podniknout cestu po ATR, tentokrat malym autem.

Alena a Dany

Posilame prvni zpravu z cesty na Andamanske a Nikobarske ostrovy. Po priletu do zdejsiho hlavniho mesta Port Blair, jsme bez problemu ziskali permit, kde jsou vyjmenovany ostrovy, ktere je povoleno navstivit. Stejne jako pri predchazejicich expedicich, jsou centrem naseho zajmu Negrite - posledni zivi svedkove praveku. A ti zdejsi jsou opravdu ze vsech nejmensi a nejcernejsi :-} Nase patrani zacalo na ostrove Little Andaman vzdalenem 120 km od Port Blairu. Na miste jsme vsak zjistili, ze pro cizince je zcela nemozne ziskat povoleni k navsteve kmene Onge v rezervaci na Dugong Creeku. Presto se nam podarilo zahlednout 6 Ongiju v nemocnici v RK Puru. Prave se tam narodil nejmladsi prislusnik tohoto kmene, ktery v tuto chvili cita pouhych 96 osob. Svoleni k filmovani a foceni jsme vsak nedostali. Samotny ostrov je opravdu nadherny a turistikou zcela nezasazeny. Pet dni jsme zde stravili poznavanim liduprazdnych piscitych plazi, koralovych utesu a hlavne zivota mistnich lidi. Drive ostrov o delce asi 50 km patril jen Ongijum, od sedesatych let minuleho stoleti byl ale otevren pristehovalcum. Jsou to Nikobarci a hlavne Indove {Madarasi, Bengalci atd..}. Je zde bezpecno, levno a vedro. Teplota more urcite pres tricet stupnu. Nyni jsme zpet v Port Blairu, kde je zrejme jediny {a strasne pomaly} internet. Zitra se chystame podniknout vypravu po nove vybudovane silnici, ktera prochazi uzemim rezervace kmene Jarawa.

Alena a Dany

Takový byl odměnou pro vítěznou partu zlatokopů na vodácké základně Soběšín na břehu řeky Sázavy nedaleko Českého Šternberka. Zlatá horečka se stala námětem etapové hry letošního letního tábora. Obdobné tábory naše sdružení pořádá každoročně od roku 2000. Jsou to akce v rámci projektu prevence kriminality „DOBRODRUŽSTVÍ 2009“, jehož náplň zahrnuje outdoorové aktivity v průběhu všech ročních období. Je cíleně zaměřen na rizikové skupiny mládeže, děti z evidence kurátorů pro mládež, u kterých končí často touha po neobyčejných zážitcích  pácháním trestné činnosti či zneužíváním návykových látek. Projekt si klade za cíl, být alternativou represivně administrativním opatřením. Ukazuje, že speleologie, horolezectví či vodáctví mohou být i vhodnou prevencí negativním či kriminálním jevům.  V prostředí akcí v přírodě a kolektivu přináší program nevšední zážitky a prostor pro sociální učení k získáním důvěry v sebe a ostatní lidi. Do konce roku ještě proběhnou víkendy v lanovém centru v podhůří Jeseníků a na koních na nedalekém ranči Kameňák.

celý článek ...

Je léto a ani my nebudeme sedět doma. Tedy ne, že bychom jindy seděli, ale v letě se chystáme na ty větší akce. Nejaktivnější je určitě všestranný Robert. To, co stíhá jen tak mimochodem, třeba i ve všední dny v jeskyních, by jiní za velké akce považovali (fotka, ale z krasu není - to si odskočil do Albánie). Nejbližším společným podnikem bude letní tábor pro zlobivé děti na vodácké základně na Sázavě u Českého Šternberka. Potom už vyrazíme do světa. Projekt „První lidé“ bude mít své pokračovaní na Andamanských ostrovech. Dany a Žákajda na průzkumnou cestu za dokumentací současného života posledních lovců a sběračů odlétají v srpnu. Do Karibiku přesněji do Dominikánské republiky má namířeno Zdenda s Renatou, ale nejodvážnější cestu podnikne opět Robert. Sólovou cyklojízdu z Blanska pod Kilimandžáro plánuje zakončit výstupem na nejvyšší vrchol Afriky.

Mezinárodní horolezecký filmový festival v Teplicích nad Metují zůstává (v rozrůstající se nabídce rychlokvašených fesťáků) klasikou s výbornou atmosférou akce uprostřed krajiny pískovcových skal. Vidět zde svůj film na plátně je určitě příjemné a povedlo se i letos! Do soutěže bylo přihlášeno 60 filmů ze 16 zemí: Brazílie (1), Černá hora (1), Česká republika (15), Francie (6), Itálie (2), Kanada (3), Německo (7), Polsko (7), Rakousko (1), Slovensko (6), Slovinsko (1), Španělsko (2), Švýcarsko (2), USA (2), Velká Británie (3), Venezuela (1). Výběrová komise vybrala 32 filmů a naše „Rwenzori - Kolébka mraků“ je mezi nimi. Více o festivalu na www.horolezeckyfestival.cz

Měsíční hory, Deštné hory, Kolébka mraků… to jsou výstižné názvy pro pozoruhodné pohoří na hranici Ugandy a Konga, které mnozí považují za nejkrásnější místo kontinentu. Pro svou obtížnou dostupnost patří i ke sportovně nejhodnotnějším horám v celé Africe.

Rejža“ Honza Popelka se skupinou osvědčených spolupracovníků (hudba Zbyněk Petržela, mluvené slovo Jiří Šindar) dokončil dokument z výpravy do hor Rwenzori. Alena Žákovská a Milan Daněk zaznamenali unikátní rozmanitost přírody i ústup ledovců. Jak dopadl pokus o výstup na nejvyšší vrchol v blízkosti rovníku se dozví návštěvníci našeho „Rajbasu“ i dalších festivalů.

Z vrcholu krkonošské Černé hory ve výšce 1.299 metrů nad mořem se rozběhne štafeta běžkyň směrem z kopce ku pivovaru Černá Hora. Běh a s jízdou na kole na trase o délce 220 kilometrů bude střídat čtveřice matek veteránek Alena Žákovská, Irena Antošová, Vilma Podmelová a Zdeňka Komárková.

Akci podporuje pivovar a doprovodné auto slibuje občerstvit pivem příchozí běžce, kteří se přidají třeba jen kus cesty. Doběh je naplánován na akci Pivní máj (sobota 2.5.)

celý článek ...

Ředitel kulturního domu ve Veselí nad Moravou Mgr. Marcel Římák v pátek 27.března zahájil výstavu fotografií Bambuti a nestalo se tak za zvuků divošských tamtamů. Při harmonice zazpívali domácí folkloristé manželé Smutní, rodiče autorky Aleny Žákovské. Nechyběla ani projekce stejnojmenného filmu. Po Blansku, Praze, Brně, Kopřivnici a Trenčíně, zůstávají fotografie o životě konžských Pygmejů do 19.dubna 2009 k vidění ve Veselí nad Moravou.

Do Zábřeha na WELZLOVO FILMOBILE jezdíme rádi už jen pro skutečnost, že je konáno na počest legendárního Jana Eskymo Welzla (*15.8.1868, Zábřeh, + 19.9.1948, Dawson City) - známého to dobrodruha, lovce, zlatokopa, náčelníka Eskymáků, vynálezce a nejvyššího soudce na Nové Sibiři. O to víc potěší, že jsme se z tohoto festivalu cestopisných dokumentů, kde jsme s filmem soutěžili již počtvrté, ani tentokrát nevrátili s prázdnou.

celý článek ...

Návštěvníci našeho webu určitě zaznamenali, že se zde v poslední době objevovalo méně aktualit než bylo dříve obvyklé. Neznamená to, že se nic neděje. Naopak. Fesťák si však vyžádal založení samostatného webu. Webmaster festivalových stránek Vojta Jahoda se naprosto osvědčil, takže spolupráce trvá nadále a dokonce jsme se domluvili i na převzetí správy tohoto webu. Dosud se o něj staral Petr Stříbrcký, kterému tímto už nebudeme ubírat času pro focení a další jeho aktivity. Samozřejmě Petrovi za odvedenou práci moc děkujeme a těšíme se, že jeho fotky uvidíme nadále i zde.

Aktuality z činnosti Sdružení Horizont, o.s. můžete tedy nadále sledovat na adresách www.horizont.bk.cz (expediční činnost a její prezentace), www.festivalrajbas.cz (dění kolem festivalu) a www.kolanovak.cz (extrém tým Horizont Kola Novák Blansko).

Web 10. ročníku Rajbasu se rychle plní. Festival filmů, setkání a dobrodružství proběhne 21.-23.11.2008 a zase nepůjde jen o pasivní čumendu na program besed a filmových projekcí. Ale i ty projekce budou stát určitě za to. Uzávěrka filmové soutěže OKEM DOBRODRUHA se blíží, svůj nový film představí Steve L. Lichtag, účast přislíbil horolezec Dodo Kopold, polárník Mirek Jakeš, záhadolog Ivan Mackerle, potápěč Richard Jaroněk, speleolog Marek Audy, mořeplavec Rudolf Krautschneider a řada dalších. Hlavní mediální partner je magazín Lidé a Země a jeho šefredaktorka Lenka Klicperová přijede povyprávět „Jak žijí na cestách cestovatelky“.
www.festivalrajbas.cz